Ukrajinská vlajka na Národním muzeu jen rozděluje, míní Maříková. Aktivista: Je to symbol odporu
Po více než třech letech od vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu zmizela z průčelí budovy Národního muzea žluto-modrá ukrajinská vlajka. Měla by se tam vrátit? „Nikomu se nepomáhá tím, že na státních budovách visí vlajky cizího státu,“ tvrdí pro Český rozhlas Plus zastupitelka Karlovarského kraje Karla Maříková (SPD). „Když se začnou sundávat vlajky, tak to už vede k činům. Já se obávám, že Ukrajinu necháváme padnout,“ domnívá se předseda spolku Kaputin Otakar van Gemund.
Národní muzeum chce nyní svoje průčelí využívat k propagačním účelům. Měla by se tam přesto ukrajinská vlajka vrátit?
Otakar van Gemund: Určitě. Zrovna na Národním muzeum je důležité tuto vlajku mít. Ta budova je velmi symbolická, donedávna tam byly ještě vidět stopy po sovětské invazi. Je to velmi důležitý projev solidarity s ukrajinským národem, který bojuje o přežití, čelí ruské agresi, lidé tam umírají každý den.
Čtěte také
Karla Maříková (SPD): Vlajka cizího státu, ať je to jakýkoliv stát, nemá co dělat na národní instituci, která má reprezentovat českou historii, českou kulturu a českou identitu. Ta budova přece nemá sloužit k tomu, aby vyjadřovala momentální zahraniční postoje konkrétní, dosluhující vlády nebo geopolitické sympatie.
Je to státní budova a ty mají být neutrální, jednotící a nerozdělující. A jak vidíme, vyvěšení této vlajky nejen na Národním muzeu českou společnost rozdělilo.
A pokud jde o solidaritu, tak ta má probíhat humanitárně, diplomaticky a finančně. To všechno Česká republika dělá a myslím, že naše pomoc je obrovská. Ale určitě to nemá probíhat skrze symbolické okupování národních institucí.
„Symbol nátlaku a rozdělení“
Pane Van Gemunde, jak se díváte na argument, že je Národní muzeum symbolem češství a že na takové budově by neměly viset projevy aktuální politické moci?
Van Gemund: Myslím, že to naopak není otázka objektivity. Myslím, že se tady naopak bavíme o morálce. Když nechcete pomoct napadenému, nechcete bránit napadenou zem, tak to svědčí o určitém sobectví.
Čtěte také
Ale od paní Maříkové zaznělo, že Ukrajině pomáháme.
Van Gemund: To je zajímavé, protože od okamurovců zaznívá, že je potřeba tu pomoc omezit. Také chtějí referendum o vystoupení ze Severoatlantické aliance, chtějí vystoupit z Evropské unie a v podstatě chtějí Rusům nabídnout kapitulaci. Vůbec nechtějí čelit ruské hrozbě.
Tady se pod ukrajinskou vlajkou bojuje za možnost, abychom na Národním muzeu mohli mít svobodně nadále i vlajku českou. Ukrajinská vlajka je v podstatě symbolem odporu západního světa proti ruské agresi.
Paní Maříková, co říkáte na tyto argumenty?
Maříková: Musím zareagovat na nesmysly, které tady pan Van Gemund řekl, že chceme de facto všechno předat Rusku. To je absolutní nesmysl.
My jenom poukazujeme na to, že pomoc Ukrajině je bezbřehá, nekontrolovatelná a že Ukrajina je jednou z nejzkorumpovanějších zemí. A že ani nevíme, kde ty finanční prostředky de facto skončí.
Čtěte také
Určitě se nepomáhá tím, že se někde na státních budovách budou vyvěšovat vlajky cizího státu. To nikdy nebylo. Jenom za Němců, to se na radnicích a na budovách vyvěšovaly německé vlajky.
Vlajka by měla symbolizovat spojení, ale místo toho se stalo, že je to symbol nátlaku a rozdělení. Lidé mají různý národ a tohle se jim nelíbí. De facto vyvěšování ukrajinských vlajek společnost rozdělilo.
Pane Van Gemunde, chcete reagovat?
Van Gemund: Je to v podstatě začátek konce. Chystá se tady nová vláda a ta už v podstatě okamurovcům slíbila, že se omezí finanční pomoc Ukrajině. Když se začnou sundávat vlajky, tak to už vede k činům. Já se obávám, že Ukrajinu necháváme padnout.
Je to zrada národa vyvěšení ukrajinské vlajky, nebo její sundání? Jsme ve válce? A jak jinak dát najevo solidaritu s napadeným státem? Poslechněte si celou debatu, audio je nahoře.
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
