Ukrajina má problém se svým parlamentem. Místo voličům naslouchá oligarchům
Ukrajina by se ráda stala opravdu demokratickou zemí, její parlament podle toho ale pořád ještě nevypadá.
O tom, jaké nebezpečí z toho plyne, píše na internetových stránkách amerického think tanku Atlantic Council novinář Peter Dickinson.
V úterý 5. září začala 48. sezóna „Hry o křesla“, známé také jako ukrajinský parlament. Až se ukrajinští poslanci sejdou v budově Nejvyšší rady, aby zahájili podzimní zasedání, zaujme to jenom málokoho.
V populárním seriálu Hra o trůny mají palácové intriky a machiavellistické dějové zvraty za následek, že se od něj diváci nemůžou odtrhnout. To ideologická nejednoznačnost a zákulisní jednání ukrajinských obchodníků s parlamentními křesly dokáží diváky spolehlivě odradit.
Navzdory dvěma demokratickým revolucím a tomu, že země vede válku, aby obhájila svou civilizační volbu, zůstává smutnou pravdou, že většina Ukrajinců parlament považuje za beznadějnou parodii demokratických zásad.
Deziluze z demokracie
Není těžké pochopit, co způsobilo ztrátu důvěry v mladou ukrajinskou demokracii, píše Dickinson, který na Ukrajině sám už léta žije. Jen velmi málo ukrajinských stran má podle něj důsledné a konzistentní ideologické pozice. Populismus vítězí na každém kroku a hlasování poslanců je prý výsměchem tomu, co slibovali během předvolební kampaně.
Každému důležitému hlasování v ukrajinském parlamentu předchází jednání za zavřenými dveřmi, které má ujasnit, co je potřeba pro získání podpory jednotlivých parlamentních frakcí, a dokonce konkrétních poslanců. V tomto pochybném a velice tržním prostředí jsou křesla v klíčových výborech a jiné potenciálně lukrativní parlamentní pozice pouhým zbožím.
Důkazů o rostoucí deziluzi z demokratického procesu, kterou ukrajinská společnost pociťuje, najdeme snadno. Mnohé sociologické sondy ukazují, že úroveň důvěry Ukrajinců k současné politické třídě je skoro nejnižší v historii.
Je samozřejmé, že občané demokratických zemí neprojevují svým zvoleným reprezentantům bezpodmínečnou lásku. Na Ukrajině ale podle novináře Dickinsona tento přirozený skepticismus dovedli do nového extrému. Pro tamní politiky je úspěchem, pokud v průzkumu veřejného mínění dosáhnou takové míry důvěry občanů, kterou je možné vyjádřit dvouciferným číslem.
Média jsou propojena s politikou
Podobně se veřejnost na Ukrajině staví i k politickým stranám. Na papíře se zdá, že v zemi existuje spousta rozmanitých politických stran a hnutí. Ve skutečnosti ale jde z většiny o organizace, závislé na konkrétní osobnosti.
Uskupení, často pojmenovaná po svém vůdci, fungují v uzavřeném korupčním systému spíše jako klany. Strany používají nálepky jako „demokratická“ nebo „liberální“ s cynickou neupřímností, která se podobá tomu, jak se pojmenovávaly někdejší sovětské satelity.
Ukrajinská mainstreamová média patří převážně těm samým lidem, kteří mají hlavní slovo i v parlamentu. Kvůli tomu je skoro nemožné se dostat do tohoto exkluzivního klubu bez doporučení jeho stávajících členů.
Ještě více veřejnost dráždí pocit beztrestnosti, který prý ukrajinští poslanci mají. Média v zemi sice nejsou nezávislá, ale řídí se často protichůdnými zájmy svých vlastníků. Díky tomu poskytují často podrobné informace o korupčních schématech a excesech politiků, tato odhalení pro ně ale obvykle nemají žádné následky, píše Dickinson.
Poslanci ve svých majetkových přiznáních klidně uvádějí, že disponují milióny dolarů v hotovosti a bydlí v palácích, jejich politickou kariéru to ale nijak neovlivní.
Nejhorší, co se ukrajinskému poslanci může stát, je to, že přijde o poslaneckou imunitu a musí opustit zemi. Menší přestupky, jako například rozšířená praxe hlasování takzvaných „pianistů“ za několik parlamentních kolegů, i nadále většinou procházejí bez potrestání.
Další revoluce bude ještě krvavější
Neutěšený stav parlamentu znamená pro vývoj na Ukrajině velkou překážku. Ukrajinci za Oranžové revoluce roku 2004 i v letech 2013-2014 na Majdanu dokázali, že mají demokratické instinkty. Na rozdíl od Ruska a jiných postsovětských zemí Ukrajinci netouží po zdánlivé stabilitě vlády tvrdé ruky.
Naopak, dnešní Ukrajina je demokratickou společností, která by ráda měla vládu, která se řídí principem brzd a protiváh, tvrdí Dickinson. Ukrajinci přinesli velké oběti, aby tohoto cíle dosáhli, snadno ale podle něj může dojít k tomu, že frustrace ze současné situace vyvolá ničivou odpověď.
V tom se skrývá rostoucí nebezpečí. Všeobecně se soudí, že jakékoliv další politické otřesy na Ukrajině by byly mnohem krvavější, než ty předešlé v letech 2004 a 2014. Obě minulé revoluce přinesly naději na nový úsvit demokracie. Tři a půl roku od chvíle, kdy ze země uprchnul tehdejší prezident Viktor Janukovyč to ale nevypadá, že by léta po Majdanu byla o mnoho úspěšnější, než období po takzvané Oranžové revoluci z roku 2004.
Na místní úrovni je sice díky decentralizaci pokrok značný, ale velcí hráči na politické aréně a oligarchové, kteří je financují, jako by znovu získávali sebedůvěru. A usilovně teď podle Dickinsona pracují na tom, aby zvrátili protikorupční reformy a zablokovali jakýkoliv budoucí pokrok.
Plíživá kontrarevoluce
Ukrajinští voliči jsou dostatečně soudní, aby pochopili, že plnohodnotný demokratický systém nejde vybudovat přes noc, dokáží ale také prý poznat plíživou kontrarevoluci. V zemi, která je po zuby ozbrojená a plná válečných veteránů, kteří viděli umírat své druhy, to je nebezpečná hra.
To, že ukrajinský parlament funguje špatně, by nám nemělo dělat starosti jenom proto, že to ohrožuje stabilitu Ukrajiny, píše novinář Dickinson. Na Ukrajině se totiž bojuje o demokracii v době, kdy autoritářský model poprvé po čtvrt století znovu získává pozice v globálním měřítku.
Selhání ukrajinské demokracie by mohlo vyvolat dominový efekt, který by zvrátil pokrok, dosažený v celém regionu od roku 1991. To by měli mít na paměti partneři Ukrajiny, když diskutují o pokračování pomoci pro Kyjev.
Vytvoření opravdu demokratické parlamentní kultury by mělo být nezbytnou podmínkou všech ostatních iniciativ. Mezinárodní podpora hrála po Majdanu zásadní roli v přijímání řady reforem. Dokud ale nebude ukrajinská demokracie stát na pevných základech plně funkčního parlamentu, může dlouhá ukrajinská sága Hry o křesla skončit tragicky, uzavírá Dickinson.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
