Učitelé s magisterským titulem nejsou automaticky lepší učitelé než ti bez něj

8. květen 2014

Dobrý učitel vás může ovlivnit na celý život. Jak docílit toho, aby v Česku pracovali dobří učitelé? Je požadavek aprobace zárukou takové kvality?

O výzkumu českého a polského vzdělávacího systému, státní regulaci kvality výuky a o tom, kdo je vlastně dobrý učitel, mluvil pro Český rozhlas Plus americký ekonom vzdělání prof. Steven Rivkin z University of Illinois at Chicago. Ptala se Daniela Vrbová.

Kdo je podle vás dobrý učitel? A jak je takovou kvalitu schopná měřit ekonomie?
Myslím, že dobrý učitel podporuje děti v tom, aby se učily. A to nejen v akademickém slova smyslu, ale i sociálně a emočně. Problém podle mě je, že to nelze změřit pomocí ukazatelů typu, jestli daný člověk chodil nebo nechodil na dobrou univerzitu, dosáhl magisterského, nebo jen bakalářského titulu, jestli učil dvacet let nebo jen patnáct – tyto údaje dávají jen velice malé vysvětlení toho, kolik se toho děti v průběhu školních let naučily.

Statistickými a ekonometrickými metodami můžeme měřit, kdo byl úspěšnější v povznesení dětí v jedné třídě a zlepšení jejich výkonů. A nemluvíme tu jen o školních výsledcích, můžete se dívat i na to, komu se podařilo žáky ve škole udržet a dostat je i na vysokou školu. Takže statistikou změříte jen část té charakteristiky, kdo je dobrý učitel: je to ten, jehož žáci dosahovali dobrých výsledků v testech.

Jaká data jsou při takovém měření k dispozici?
Ve Spojených státech se teď děti pravidelně testují, takže výsledky máme od 3. do 8. třídy, tj. základní stupeň a nižší střední. Pak máme samozřejmě závěrečné zkoušky na střední škole. Na těchto výsledcích můžete sledovat, jak žáci s každým rokem rostou.

Nemá cenu srovnávat výsledky žáků z jedné třídy nebo jedné školy s ostatními, protože děti mohou vyrůstat ve velmi různých podmínkách, například co se rodinného zázemí týče. Je tedy důležité se zaměřit na proces učení u každého žáka. A zohlednit přitom informace typu příjmy jeho rodičů, eventuální speciální potřeby a další relevantní faktory. Tím se jakoby očistí ten samotný proces učení a vynikne víc přínos toho učitele.

Existuje však spousta hlasů, které kritizují hodnocení učitelů pouze skrz výsledky žáků v testech. Ve Spojených státech proto vznikla i studie, která vytipovala skupinu žáků napříč třídami, sledovala jejich výsledky v testech a porovnávala jejich učitele s dalšími kolegy na téže škole.

Americký ekonom vzdělání prof. Steven Rivkin z University of Illinois at Chicago (vlevo) a akademický ekonom Daniel Münich

Ze studie vyplynulo, že žáci, které učitelé dokázali lépe připravit na testy, byli za 10 až 15 let i úspěšnější na pracovním trhu než ti, které učitelé tak dobře nepřipravili. Ten výzkum je důležitý v tom, že nás pochopitelně víc zajímají platy a uplatnění na pracovním trhu než výsledky testů: ale to právě ukazuje, že výsledky testů jsou důležitý faktor při měření efektivity učitelů.

Že dobré učitele chtějí rodiče pro své děti, je pochopitelné. Proč by měl mít zájem podporovat dobré učitele i stát?
Stát pochopitelně zajímá hospodářský růst. Čím lepší jsou učitelé, tím víc dovedností děti získají. O to vyšší bude v jejich dospělosti produktivita práce – takže nejen že děti budou vydělávat víc, ale vzroste i celkový hospodářský výkon. Představitelé státu mají zájem na vyšší životní úrovni, příjmu z daňových odvodů – a dobře vzdělaní lidé jsou také schopni vymýšlet inovace.

Existují důkazy, že dobré vzdělání utváří lepší obyvatele, kteří se podílejí na demokratickém procesu, lepší rodiče a občany, kteří se lépe starají o své, a tím i veřejné zdraví… takže dobře učit děti, nejen akademicky, ale i sociálně a emočně dělá ve společnosti zázraky.

V Praze jste přednesl přednášku o decentralizaci školství. Tedy o stavu, kdy rozhodovací pravomoci a zodpovědnost za rozhodnutí se přenáší z centrálního ministerstva školství na vyšší samosprávní celky, obce, nebo přímo na ředitele škol. Znamená decentralizace automaticky to, že se škola přiblíží potřebám lokálního prostředí, lokální komunity, protože lépe reaguje na její podněty?
Vůbec to není automatické. To, že rozhodovací pravomoci a zodpovědnost přesunete z ministerstva školství na samosprávné celky nebo na obce rozhodně neznamená, že budou automaticky víc naslouchat rodinám dětí a jejich potřebám.

Jak to?
Panuje domněnka, že lidé například ve vedení obce znají lépe potřeby tamních dětí a jejich rodin. Otázkou ale je, jak obec školu spravuje: jaké kapacity na to má a jak se o ni zajímá. Ne nutně totiž platí, že v decentralizovaném školním prostředí existuje menší korupce nebo méně kamarádčoftů. Stejně jako na celostátní úrovni i tady můžete mít politiky, kteří se o školství nezajímají – zajímají je hlavně příští volby nebo trafiky pro jejich přátele.

Myslím si proto, že decentralizace je efektivní jedině v momentě, kdy lidé, kteří jsou v takovém systému za školy odpovědní, musejí skládat účty. Musejí být v tom případě dost motivováni. Připadá mi také důležité, aby o stavu a fungování školy bylo co nejvíce informací a aby ředitelé, případně správní rada té školy, měli zájem na tom nabízet kvalitní vzdělání. Ale opět – toto se může dít jak v centralizovaném, tak decentralizovaném školském systému.

Decentralizované školství výrazně posiluje roli ředitele školy. Jak on může ovlivnit kvalitu učitelů?
Domnívám se, že ředitel má v ruce řadu mechanismů, jak ovlivnit kvalitu výuky. Záleží, jak velkou moc má, co se týče najímání a propouštění učitelského sboru. Každý učitel potřebuje odměnu a zpětnou vazbu.

Americký ekonom vzdělání prof. Steven Rivkin z University of Illinois at Chicago

Je zvyšování učitelského platu jedinou motivací?
Nemyslím si. Ani samotní učitelé často na dobrých školách moc nesouhlasí s tím, že by měli být hodnoceni podle svých výkonů. Jako ředitel je můžete motivovat chválou a perspektivou do budoucna. Nejlepší chválou přitom může být to, že nebudete tolerovat průměrné učitele z dalších tříd.

Výše platů je důležitá v situaci, kdy by kvůli tomu museli učitelé ze školy odcházet, nebo by perspektivní učitelé do školství kvůli platu vůbec nenastupovali. Jinak ale mají ředitelé k dispozici i řadu jiných nástrojů, jak odměňovat dobré učitele.

Co studentská hodnocení, jak moc se mají brát v potaz?
Podle mého názoru lidé často odmítají studentské evaluace s tím, že je to takový líbivý nápad, že se studenti při hodnocení mohou učitelům mstít a že často ani nepoznají, že na ty učitele, kteří je v hodinách nutili tvrdě pracovat, budou jednou vzpomínat jako na nejlepší.

Já se ale domnívám, že zpětná vazba od studentů je pro ředitele cenná. Protože chytrý ředitel si studentské hodnocení dokáže zasadit do kontextu ostatních informací, které ke stylu výuky daného učitele má. Je to prostě kamínek do mozaiky. A v případě, že se studenti o učiteli vyjadřují úplně jinak, než je ředitelův dojem z něj, může to sloužit jako důležitý signál.

Proč není vždy dobře, když ředitelé hodnotí své učitele v superlativech?
To je zajímavé. V minulosti se v USA hodně kritizovaly veřejné školy. A když se podíváte na stará hodnocení od ředitelů, tak všichni učitelé z toho vycházeli jako vynikající a velmi dobří. Proč? No protože pokud daný člověk učí třeba už 10 let a vy ho začnete označovat jako slabého, máte problém.

Jako ředitel si tedy výrazně usnadníte život, pokud všem dáte skvělé hodnocení. Tenkrát hodnocení stejně nemělo žádný vliv na platy nebo cokoli jiného, takže to vlastně bylo jedno. Takové řízení školy je ale neupřímné a učitelům to taky moc nepomáhá, aby se zlepšovali. Navíc pokud mají velkou jistotu zaměstnání – to je pak motivace dost nulová.

Malá studentka

Zaznamenal jste někde strategii, že ředitelé své učitele v hodnoceních naopak podceňují?
To jsem si nevšiml. Učitelé někdy považují ředitelská hodnocení za neférová: že nehodnotí kvalitu, ale odrážejí spíš osobní sympatie, přátelství, nebo dokonce lásku na pracovišti. Lze to napravit tak, že motivujete ředitele nebo ředitelku, aby hodnotili nestranně a férově.

Protože argument zaujatosti je lehce zneužitelný a nějaký školní inspektor bude sympatie, případně antipatie mezi ředitelem a učitelem špatně rozplétat. Za důležité proto považuji, aby byla k dispozici i další, objektivní data o výkonech učitele a kvalitě jeho výuky.

Co rodiče, mají v tom nějaké slovo?
Opět: ředitelé často nemají v tom evaluačním systému často rádi hodnocení od rodičů, ale třeba u malých žáků je velice důležité. Rodiče jsou samozřejmě předpojatí, mají své priority a představy, co by jejich děti měly dostávat. Ale znova: ředitel tyto informace může roztřídit a využít jako kamínek do celkové mozaiky svých představ o dobrém učiteli.

Hlas rodičů je důležitý, a je důležité, aby věděli, že je jim nasloucháno. Protože role rodičů na vzdělávání dětí je nezastupitelná, hlavně u malých dětí. Rodiče se totiž výrazně podílejí na formování smýšlení dětí o škole a vzdělávání. V Americe jsou například rodiče považováni za hybnou sílu, která tlačí na kvalitu školy.

Jak může kvalitu učitelů zlepšit stát? Pomáhají povinné atestace a školení, aprobace?
Důkazy nejsou samozřejmě dokonalé. Ale minimálně mezi americkými ekonomy vzdělání postupně vzniká konsenzus, že kvalitu učitelů takto nemůžete regulovat. Existují silné důkazy pro to, že učitelé s magisterským titulem nejsou automaticky lepší učitelé než ti bez něj.

Vysvětlení je jednoduché: motivací učitelů je pouze získat titul. Studenti pedagogiky nejsou tolik motivováni být nejlepšími na univerzitě, spíš chtějí titul získat co nejjednodušeji. Podobně tomu je u dalšího testování kvalifikací a aprobací: ředitelé si prostě mohou zjistit, co dotyčný pedagog dokázal a co umí.

Malý čtenář

Důležité mi také připadá to, že čím více uvolníte požadavky na učitele, tím víc lidí ke školství můžete přitáhnout. Například mladé lidi, kteří o své profesní kariéře ještě nemají jasno. Do spousty zaměstnání mohou nastoupit bez specializovaných kurzů a ozkoušet si je. Pokud je vstup do školství takto omezovaný kurzy a školeními, může to spoustu lidí odradit.

Stát má ale obrovskou možnost sbírat data o kvalitách škol, díky nimž mohou být porovnávány a mohou pomáhat rodičům při rozhodování. V tomhle je role státu velice důležitá a je to jeho obrovská šance, jak školský systém zlepšit.

Co jste zjistili při svém průzkumu o českých a polských školách?
K výběru těchto dvou zemí nás vedly dva hlavní důvody. Zaprvé jak v Polsku, tak Česku jsem měl kolegy, kteří se tématem zabývají, a za druhé jsme s ním začali v době, kdy srovnání zrovna polského a českého školství bylo velice relevantní.

V roce 2000 si čeští žáci v testech PISA vedli lépe než polští, ale v roce 2006 a 2009 už ne. A rozdíl vzrostl ještě víc v roce 2012. Takže to byla zajímavá případová studie: máte dvě země, které mají relativně podobnou historickou zkušenost, po roce 1989 učinily několik podobných rozhodnutí, a přesto jsou výsledky tak odlišné.

Figuruje tam samozřejmě mnoho faktorů a důležitou roli tam hraje čas. Ale obecně: v Polsku se snažili dětem co nejdéle zachovat v osnovách výuku matematiky, čtení a dalších akademických dovedností až do 8. a 9. ročníků – i pokud děti potom směřovaly na odborná učiliště. To, že s matematikou a čtením strávily tedy více času, určitě zlepšilo jejich výsledky.

Zadruhé v době, kdy se zvyšovaly platy vysokoškolsky vzdělaným obyvatelům, polským učitelům stouply platy více než jejich českým kolegům. To má spíše dlouhodobější dopad, ale je to faktor, který je zjevně důležitý.

Studentka

A pak tu jsou více spekulativní vysvětlení: v obou zemích proběhla decentralizace školství, avšak v Polsku ji zřejmě více promysleli a podařilo se jim udržet silnou úlohu osnov a evaluací. V Česku se toto stalo více lokální záležitostí: školy mají více svobody vytvářet své osnovy a jsou zpětně hodnoceny jen velice málo.

Školní inspekce se podle mých pozorování nezaměřují tolik na kvalitu výuky a akademické výsledky. Neexistuje ani nějaká státní databáze školních výsledků – v Polsku mají několik kol celonárodních testování. Podle toho lze školy lépe měřit a případně na školy tlačit.

Není to ale tak, že se představa o dobrém učiteli v čase mění? Tzn. dnes voláme po měření kvalit, které v příštích generacích budou pasé? Anebo už možná dávno jsou?
S tím naprosto nesouhlasím. Dobrý učitel je vzdělaný, zajímá se o své svěřence a jejich výkony, má od nich velká očekávání a průběžně je hodnotí. Rozumí, co se učí dobře a co jim nejde, a snaží se s nimi na tom individuálně pracovat.

Dnes hodně lidí říká, že dnes letí iPhony a tablety a dobrý učitel by je měl ovládat. Tomu vůbec nevěřím. Znalost, jak je ovládat, může pomoct, ale rozhodují základní dovednosti, jako citlivost, dobré pozorovací schopnosti, znalost vyučovaného předmětu, a ochota stále se sám vzdělávat – nejen týt z předchozích zkušeností.

autor: Daniela Vrbová
Spustit audio