„U většiny projektů z knihy je fajn, že zůstaly jen na papíře,“ říká autorka Pražských vizí

Autorka knihy si při přehrabování v archivech a dobovém odborném tisku nehledala mezi budovami favority. „Kniha se totiž věnuje projektům většího měřítka, nejde o nějaké domečky. Jsou to projekty, které by naprosto změnily tvář Prahy. Byly plánovány na velké plochy, na Letnou nebo Petřín, na Kampu. Zastavěly by velkou část Prahy, která je teď volná. A je dobře, že jsou nějaké zelené plochy stále volné,“ myslí si Brůhová, působící na ČVUT.

Jana Šrámka, který si po celou dobu rozhovoru kreslí propiskou tvary do sešitu, nejvíc bavilo zpracovávat návrhy architekta Josefa Havlíčka. „Úplně nejvíc asi Nuselský most, i když s tím bylo hodně práce. Ta stavba mi přijde fantastická, jak vypadá, co je s ní spojené, její vizualita, všechno.“

Klára Brůhová a Jan Šrámek |foto: Barbora Linková

Doba velkých gest

„Za první republiky se o projektech hodně dlouho mluvilo, probíraly se z různých stran, což mi přijde dobře, protože se tím eliminovaly blbosti,“ směje se autorka, podle které se pražská veřejnost v minulosti silně angažovala a promlouvala do toho, jak bude město vypadat. Jako příklad současného probuzení občanské společnosti by se podle ní dal považovat protest proti zbourání komplexu budov Transgas na Vinohradské třídě v Praze. „Byly svolané různé akce, diskuze, které se týkají nejen Transgasu, ale problematiky památkové ochrany staveb z té doby vůbec. O tomhle je teď diskuze bujná a občanská společnost k tomu má co říct a říká to. Pak je tedy otázka, jestli je to vyslyšeno, mnohdy ne,“ ušklíbne se Brůhová a připomíná zbouraný hotel Praha nebo liberecké obchodní středisko Ještěd.

Právě brutalismus je podle ní z moderní architektury to, na co se lidé do Česka jezdí dívat. „Tahle doba byla hodně odvážná, jsou to stavby, které promluvily do obrazu města. Mají své místo, jsou to děti své doby. Teď jsme sice architektonicky opatrnější, ale to přichází ve vlnách, v takové sinusoidě. Šedesátá až osmdesátá léta byla plná velkých gest, pak se vůči tomu další generace architektů vyhraňovala drobnějšími zásahy. Třeba přijde zase doba větších gest, až tohle pomine.“

„Šedesátá až osmdesátá léta byla plná velkých gest, pak se vůči tomu další generace architektů vyhraňovala drobnějšími zásahy. Třeba přijde zase doba větších gest, až tohle pomine.“ |foto: Nakladatelství Paseka

Dětství v paneláku

Šrámkovy ilustrace provázely mimo jiné výstavu Paneland aneb Největší československý experiment nebo knihu Zvláštní okolnosti, zkoumající zaniklé socialistické umění ve veřejném prostoru. Ztvárňování veřejného prostoru, za které si odnesl cenu Ilustrátor roku v rámci soutěže Czech Grand Design 2017, ho dost baví. „Láká mě na tom možnost vstupovat do veřejné diskuze, která by z mojí pozice normálně nebyla možná. Zároveň je pro mě město a všechno s ním spojené jedno z nejdůležitějších témat, kterým se věnuji. Je to možná ovlivněné tím, že jsem vyrůstal na sídlišti a hodně mě to zasáhlo. Dětství ve městě jako takovém, cesty mezi městem a periferií, se promítá do mé tvorby dodnes,“ popisuje.

V rozhovoru pro projekt Czech Illustrators vzkazoval Šrámek svému mladšímu já, že léta práce a izolace se nakonec vyplatí. Když se ho ptám, jakou hudbu poslouchá schovaný před světem, třeba při ilustrování knihy Pražské vize, odpovídá stručně a jasně: „Rap.“ Poslechněte si celý rozhovor.

Praha mohla vypadat úplně jinak|foto: Nakladatelství Paseka