Turecká zkouška z demokracie

Ankara už léta ujišťuje, že si je nevyhnutelných závazků vědoma. V Evropě ale vědí, že turecká demokracie je zvláštního druhu. V zemi, kde se osmadevadesát procent obyvatel hlásí k islámu, je od časů "otce všech Turků" Mustafa Kemaly Atatürka náboženství od státu striktně odděleno, ale na tuto odluku, která je obecně pokládána za jeden ze základů demokracie, ostřížím zrakem dohlíží armáda. To je samozřejmě v rozporu s jiným důležitým principem demokracie, podle něhož jsou ozbrojené složky podřízeny civilní kontrole.

V Turecku ale muži v uniformách neváhali opakovaně zasáhnout, když se jim zdálo, že je Atatürkův odkaz ohrožen, a několik prezidentů mělo dokonce generálskou minulost. Naposledy armáda zasáhla před deseti lety a tehdy se to už obešlo bez stanného práva a tanků v ulicích, ke změně vlády stačily důrazně vyslovené hrozby. Proč generální štáb pokládal za nutné se ozvat, když minulý týden začal turecký parlament volit nového prezidenta?

Protože kandidátem na úřad hlavy státu je dosavadní ministr zahraničí Abdullah Gül. Ten je stejně jako premiér Recep Tayyip Erdogan členem Strany spravedlnosti a rozvoje, nad jejíž politikou opakovaně zaznívaly pochyby, zda je ochotna a schopna dodržet oddělení islámu od politiky. Pochyby se zdají o to oprávněnější, že manželky premiéra i šéfa diplomacie nosí na veřejnosti na hlavě šátek jako výraz respektu k muslimské tradici. Kdyby se Abdullah Gül stal tureckým prezidentem, byl by konflikt nevyhnutelný. Podle tureckých zákonů ženy důstojníků nesmějí šátek nosit a je velmi těžké si představit, že by se tento zákaz nevztahoval na vrchního velitele ozbrojených sil. Abdullah Gül na kritiku své manželky reagoval tvrzením, že nošení šátku je osobní volbou, která by měla být respektována.

Strana spravedlnosti a rozvoje může na stůl položit jeden velice důležitý argument, podporu voličů, díky které jejích tři sta padesát dva poslanců má jasnou většinu v parlamentu s pěti sty padesáti křesel. Většina je důležitá pro výkon moci, ale v demokracii je stejně důležité respektování menšiny, tím spíše, že v tomto případě se menšina voličů může dovolávat ústavních základů, na nichž je vybudován turecký stát. Potom už není takovým překvapením, že se minulý pátek po prvním kole prezidentské volby ozval generální štáb s varováním, že vláda nerespektuje principy laického státu. Vojáci dali jasně najevo, že jsou připraveni v případ nutnosti zasáhnout.

Pro některé členy Evropské unie by nynější situace mohla být snadným soustem. Ti, kdo si nepřejí vstup Turecka do unie, najdou dost argumentů, aby mohli tvrdit, že země, kde sahají po nejvyšší moci politici, kteří kladou hodně důrazu na islám, a kde konečným arbitrem v politice je armáda, by neměla na evropskou integraci ani pomyslet.

Jenže podrobnější analýza může nabídnout nemálo solidních protiargumentů. Neprokázal snad Abdullah Gül jako ministr zahraničí své země, že je šéfem diplomacie jako každý jiný? Nestačí jeho kvalifikace ekonoma a dva roky strávené v Londýně? A což jeho obhajoba, že strana se sice netají svým respektem k islámu, ale její vztah k náboženství je podobný jako v evropských křesťansko demokratických stranách?

Ještě zapeklitější se zdá námitka, zda není nakonec lepší, když je ve státě síla, která je ochotna zasáhnout, pokud jsou principy tohoto státu ohroženy. Tady asi najdeme klíčový argument, proč by se sice mělo s Tureckem o jeho vstupu do Evropské unie jednat, ale proč by se nemělo s jeho vstupem pospíchat. Za stabilní demokracii můžeme nakonec považovat jen tu zemi, kde se extremistická pokušení daří odvracet ve volbách a kde armáda a policie jsou připraveny, ale kritický stav, ve kterém by musely zasáhnout, prostě nenastane.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .