Trochu kritická gratulace ke 110. výročí Lidových novin

Ostatně několik stránek přílohy zabírají i fotografie titulních stran Lidovek v nejdramatičtějších okamžicích této země. Doslova otřesně dnes působí třeba autentický obraz toho, co Lidové noviny byly nuceny vytisknout 2. září 1939, den po napadení Polska Německem a den po ratifikaci sovětsko-německého paktu Nejvyšším sovětem.

Jakožto pamětník, který válečné Lidovky denně četl a mohl je i porovnávat s jejich vysokou úrovní předválečnou mohu potvrdit, že nacistická bota, která ovládla jakožto židovský majetek celý vydavatelský podnik potomků zakladatele Adolfa Stránského a dosadila do Lidových novin kolaborantského šéfredaktora Leopolda Zemana, vytvořila z této někdejší chlouby české žurnalistiky orgán proněmecké a tím i protičeské propagandy.

Ale, a to zmíněná příloha neuvádí, na dalších stranách válečných čísel a zejména v rubrice kulturní bylo i v těch krušných letech možno číst články psané ryze v českém duchu. Ať už to byly pravidelné recenze českých knih od Jana Machoně nebo fejetony Zdeňka Jirotky či tehdy ještě komunismem nezkažených spisovatelů Jana Drdy a Václava Řezáče.

Nutno říci, že když byly Lidové noviny znásilněny podruhé, což se stalo hned po únorových událostech, za šéfredaktorství právě už zmíněné Jana Drdy, vytratilo se z nich cokoliv čtivého. Vzpomínám, jak i v tradiční novoroční anketě o nejlepší knihu roku odpovídal tenkrát jeden velmi známý a později dokonce komunisty postižený divadelní režisér, že nejlepší, co četl, byla rezoluce Kominformy o vyloučení Titovy Jugoslávie ze sovětského bloku. Žádná škoda, když noviny, do nichž kdysi psávali největší duchové české literatury v poměrech vrcholícího stalinismu v roce 1952, odešly bez funusu.

V obšírné příloze se také poměrně málo zdůrazňují a nebo vůbec opomíjejí věci, jimiž se Lidové noviny pronikavě zapsaly do české kulturní a politické historie. Tak například jedinečná Dykova parodie na rakousko-uherské poměry, maskovaná jen zcela povrchně ruskými reáliemi a názvem Tajemná dobrodružství Alexeje Ivaniče Kozulinova, byla jedním z nejodvážnějších českých literárních protestů za první světové války. Což jak Viktora Dyka, tak i šéfredaktora Lidovek Arnošta Heinricha, přivedlo před soud.

Za První republiky pak v Lidových novinách nacházíme Těsnohlídkova povídání o Lišce Bystroušce, která zanedlouho přivedl ke světové slávě Leoš Janáček. Sám ovšem také pilný autor fejetonů, psaných výhradně pro Lidové noviny. Také zvěčnělé figurky Ferdy Mravence a Brouka Pytlíka by bez Lidových novin nevznikly, podobně jako seriál Študáci a kantoři Jaroslava Žáka.

Slyšíme-li dnes občas stesky, že někdo přestal číst Lidovky pro jejich příklon k bulvarismu, je na místě připomenout, že jak píše historik Martin Sekera, ani předválečné Lidovky se podobných hříchů zcela nevyvarovaly, aniž přestaly být považovány za seriózní deník. Kdo není zarytým škarohlídem, nemůže dnešním Lidovým novinám upřít nejen solidní úroveň komentářů a čtenářských ohlasů, ale najde v nich, zejména každou sobotu, i texty velmi náročné, na úrovni někdejších kmenových autorů typu Arne Nováka či Alberta Pražáka.

Při srovnávání s oněmi Lidovkami z jejich zlatého prvorepublikánského věku bychom těm dnešním spíše mohli vytknout absolutní absenci jakékoliv a zejména oné vtipné rozhláskové poezie a satiry, jakož i čapkovsky vybroušených sloupků. Dnešní rubrika Poslední slovo, která by se tomu snad měla přibližovat, bývá nezřídka i u renomovaných současných spisovatelů poznamenána jakýmsi puncem nepříjemné povinnosti vyprodukovat každý týden něco, co by se dalo tisknout kurzívou.

Za vůbec nejpovážlivější nedostatek dnešních Lidových novin musíme asi označit nesrovnatelně větší počet tiskových chyb oproti dobám, kdy se ty noviny ještě sázely ručně, ale byly hlídány ostřížími zraky pečlivých a zkušených korektorů. Asi to trochu souvisí se zavedením počítačového systému, o jehož záludech v té jubilejní příloze hezky píše Petra Procházková. Závěrem však pár slov o věci zcela zásadní. Dva významní čeští novináři, kteří strávili či tráví valnou část svého života v cizině, mám na mysli Antonína J. Liehma a Bořivoje Čalovského, se někdy až zalykají hrůzou, že české noviny a Lidovky na prvním místě slouží prý svým německým většinovým akcionářům k protičeskému psaní. Snad bychom tedy měli svou dnešní gratulaci k významnému výročí spojit s ujištěním, že my si to nemyslíme.