Trochu jiný pohled na maďarskou krizi

Tyto spekulace mají jenom vzbudit dojem, že premiér je v podstatě čestný člověk s velkou odvahou. Neméně absurdní jsou názory předáků socialistické internacionály v Evropské unii, kteří tvrdí, že jedině Gyurcsány je schopen v Maďarsku nějaké reformy provádět. Proti tomuto reformátorovi se staví, jak pravil jeden český politolog v české televizi, pouze nacionalistická pravice, čímž se chce naznačit, o jakou nebezpečnou sebranku se vlastně jedná. Realita je přitom jiná.

Připomeňme si proto nejprve některá fakta. Bývalý mladý nomenklaturní komunista, později socialista Gyurcsány, se stal během divoké privatizace po pádu železné opony multimilionářem. Po zcela neúspěšné vládě svého stranického kolegy Medgyessyho, ostatně zapleteného s bývalými tajnými službami komunistického režimu, byl vyzvednut svou stranou do čela, aby se pokusil udržet pro socialisty politickou moc.

To se mu podařilo, v jarních volbách těsně zvítězil nad svým oponentem Viktorem Orbánem z občanské demokratické strany FIDESZ. Oba dva pak letos vyslovili ve volební kampani celou řadu populistických slibů, podstatné však je, že Gyurcsány z nich nedodržel vůbec nic a naopak začal dělat pravý opak: zvýšil od 1. září DPH o pět procent, zavedl poplatky za recepty, zvýšil studijní poplatky a zvýšil o 4 procenta daň ze zisku pro podnikatele a další opatření připravoval.

A co dělala vláda předtím? Rozdávala peníze. V roce 2002 zvýšila úředníkům a veřejným zaměstnancům mzdy o celých padesát procent a dokonce zavedla třináctý důchod. Státní dluh přitom rostl a rostl. A přitom se lidé okolo premiéra houževnatě obohacovali, lákali do země zahraniční investory a za podivných okolností jim prodávali státní majetek.

Odehrávalo se tedy to, co známe i z jiných postkomunistických zemí. Maďarská společnost se postupně začala rozpadat na dva tábory, na pravici a levici, přičemž útoky mezi nimi se stále stupňovaly. Dnes je to už často nenávist. Guyrscány nepochybně nakonec odstoupí a budou vypsány nové volby, žádný jiný konec tato krize nemůže mít.

Většina - i podle aktuálních průzkumů - maďarské společnosti chce změnu a očekává obnovení demokracie. Problém je v tom, že žádné volby nemohou v plné míře přinést to, co lidé očekávají a to je podle mého názoru především morální obnova maďarské společnosti. Musíme si uvědomit, že morální obnovu svých společností žádají lidé ve většině do Evropské unie nově přijatých zemí.

Je to logické, protože očekávání, že už by měly konečně přestat lži, korupce a klientelismus vládnoucích elit se nesplnila. A ani se splnit nemohla. Jako často, i nyní otevírám dílo některého z klasiků evropského politického myšlení, abych zde nalezl poučení. Dnes se vracím k velkému francouzskému mysliteli de Montesquieu z 18. století. Ten napsal, že žádnými zákony nelze změnit převládající mravy a zvyky a pokud se o to některý zákonodárce pokusí, otevře šanci tyranii.

Naše středoevropské země vstoupily před dvěma lety do Evropské unie na základě přijetí evropských zákonů a norem. Jenže to ještě neznamenalo, že se změní neblahé mravy a zvyky většiny obyvatel a některých jejich politických reprezentantů. Korupce a klientelismus naopak ještě více začaly bujet, protože vstup do velkého hospodářského prostoru, velkého trhu Unie, jim nabídnul další šance. A tady je má jediná, ale za to hlavní výtka vůči politickým představitelům Evropské unie - že to odmítali vzít na vědomí a cokoli s tím dělat. Neměli sice příliš velké možnosti, protože v Evropské unii vládne demokracie a ne diktatura, ale přesto si alespoň mohli všimnout, že se společnosti v nových členských zemích polarizují do dvou nepřátelských táborů a že této situace zcela přirozeně využívají extrémistické síly k průniku do vyšších pater politiky, někdy dokonce až do vlád.

To je případ Polska a Slovenska. Týká se to i jisté části maďarských demonstrantů, kteří se chtějí přiživit se svým nacionalismem a někdy i antisemitismem na oprávněném hněvu obyvatel vůči prolhané vládě. Zvláště antisemitismus je latentní hrozbou, před kterou by nikdo neměl zavírat oči. Je totiž vždy lakmusovým papírkem morální nemoci demokracie. A tu, jak jsem již řekl, žádné volby nevyléčí.

Jaké tedy existují šance pro středoevropské demokracie? Malé, ale přece. Měli bychom předně nahlížet na demokracii jako na proces. Měli bychom opustit naivní představy některých západních politiků, že po zavedení demokracie v té či oné zemi je vyhráno. Demokracie je proces v tom smyslu, že je to neustálý zápas o udržení svobodného charakteru společnosti. Proto je potřeba začínat od nových voleb, které nově rozdají karty, volby musí být u nás i v Maďarsku. Tím však nic nekončí, ale naopak začíná.

Ti, co budou zvoleni, by si pak měli uvědomit, v čem je hlavní choroba společnosti, které mají vládnout, měli by si definovat své priority. Ty by neměly spočívat pouze ve snaze někdy zvyšovat důchody, snižovat nebo zvyšovat DPH, rozdávat těm či oněm společenským skupinám peníze, ale začít u sebe.

Přestat lhát o stavu státního rozpočtu, přestat se šikovně obohacovat na svých postech, které zastávají, přestat vycházet neustále vstříc jen svým klientelám. Lidé totiž snesou i horší materiální poměry, ale těžko dlouhodobě snášejí viditelnou absenci morálky ve veřejném životě.

A tady jsme u podstatné věci: demokracie totiž musí stát na nějakých morálních základech, jinak se začne hroutit. V případě, že nějaké společnosti tyto morální základy chybí, protože má například za sebou desetiletí komunistické diktatury, je třeba aby někdo poskytoval vzor, hodný následování. A to je úkolem skutečně demokratických politiků. Aby za nimi nešli lidé jen proto, že hodně slibují, ale že se chovají odpovědně a morálně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .