Trnitá cesta Leopolda I. za římskou korunou (1657-1658)

Leopold I.

Problematika voleb a korunovací římských panovníků v raném novověku je v českém prostředí málo prozkoumaná. V češtině dosud neexistuje žádné detailnější pojednání o volbě a korunovaci některého z významných císařů z rodu Habsburků, ačkoliv byli tito muži zároveň také českými králi a kurfiřty a z této pozice se každé volby nového římského panovníka účastnili.

Svatá říše římská byla v raném novověku velmi zvláštním útvarem. Nepodobala se svým uspořádáním žádnému z tehdejších evropských států, protože to byl především lenní svazek, který byl vytvořen ve středověku a jehož hlavou byl volený panovník, jenž nosil po korunovaci titul římského císaře. Říše neměla v průběhu dějin jasné hranice, protože její jádro sice bylo druhotně integrované (reforma okolo roku 1500), okrajová území ale vykládala své lenní vazby čím dále častěji podle svých vlastních potřeb, a někdy je dokonce zrušila. České království a jeho reprezentace měla k Říši ambivalentní postoj. Většinou k integrovanému jádru Říše patřit nechtěli, zároveň však neuvažovali o zrušení všech lenních vazeb. Přišli by tím totiž o své privilegované postavení, protože český král byl jako arcičíšník prvním ze světských kurfiřtů a z této pozice mohl výrazně ovlivňovat, kdo se stane císařem. Najít jednoduchou odpověď na otázku, zda Čechy patřily k Říši či nikoliv, je tedy nemožné. V něčem ano, v něčem ne, zároveň ale také jak kdy a jak pro koho.

Pro českého krále a české šlechtice nebyla Říše neznámým územím, protože se pravidelně účastnili voleb a korunovací nových římských panovníků. Tyto akty byly i v raném novověku ústředními symbolickými svátky Říše, v nichž se zrcadlilo momentální mocenské postavení jeho jednotlivých aktérů. Oba tyto články byly důležitou a respektovanou součástí procesu tvorby nového císaře a ani bez jednoho se to nemohlo obejít. Pravdou je, že z volebního jednání se stalo kolbiště, kde měřili své síly nejvýznamnější říšští hodnostáři a do něhož často zasahovali i mocní sousedé Říše, kteří chtěli co nejvíce omezit pozici nového panovníka. Pokud byl kandidát zvolen, měl již korunu jistou. Císařem se však žádný člověk nestal jen samotnou volbou. Zvolený král se mohl stát císařem, tj. hlavou celého lenního svazku, až po korunovaci, jež byla i v raném novověku vrcholem procesu nástupu nového říšského panovníka. Teprve po ní disponoval všemi císařskými pravomocemi. Až po ní mu směli poddaní holdovat, až po ní mohl povyšovat do vyššího stavu nebo udělovat léna.

Císař je mrtev, ať žije císař!

Leopoldův otec Ferdinand III.

Žádná volba panovníka po smrti předchozího nebyla v Říši v raném novověku jednoduchá. Kurfiřti považovali právo volby za ztělesnění svých svobod a privilegií, protože jim umožňovalo poměrně zásadním způsobem ovlivňovat další vývoj Říše. Jejich představy se vždy promítly do volební kapitulace, se kterou musel vítězný kandidát souhlasit a jež později velmi omezovala jeho manévrovací možnosti v říšské politice. Navíc byli někteří kurfiřti prodlouženou rukou cizích mocností, zejména Francie. To vše zažil na vlastní kůži i Leopold I. v letech 1657-1658.

Tento Habsburk absolvoval jako kandidát nejdelší volební jednání, jaké se kdy v Říši událo. Nejdříve dlouho trvalo, než se na něm jako na jediném vhodném muži na císařský trůn shodla většina kurfiřtů, potom přišlo ještě několik nekonečných měsíců dohadování o konkrétní podobě volební kapitulace. Mohli za to především čtyři porýnští kurfiřti a francouzská diplomacie. Důležité tehdy bylo, že porýnští kurfiřti se obávali habsburské moci v tomto prostoru a jako menší zlo viděli podporu francouzské politiky, jež jim nabízela garanci mírových poměrů v oblasti (kvůli tomu také v srpnu 1658 vznikl Rýnský spolek).

Volební kapitulace z roku 1658 nakonec velmi omezovala Leopoldovu aktivní politiku na západě a jihu Říše. Spor se rozhořel především okolo otázky, zda bude moci habsburský císař v říšských územích podporovat své španělské příbuzné ve válce proti Francii či ne. Tváří v tvář tomuto dilematu se Leopold I. zavázal nepomáhat svým španělským příbuzným, jen aby se mohl stát římským císařem. Bylo to trochu trpké vítězství. Sám Leopold ovšem už v létě 1658 věřil a doufal v to, že francouzská převaha na západě Říše nebude trvat věčně a že brzy najde způsob, jakým se Francouzům účinně postavit. Jako císař toho mohl dosáhnout rozhodně lépe než jako pouhý český a uherský král.

Mince, které Leopold nechal razit

Jak vypadalo volební jednání

Volebnímu jednání ve Frankfurtu nad Mohanem bylo od srpna 1657 do března 1658 přítomno české královské poselstvo. Tito muži zde zastupovali mladého Habsburka jako českého krále, tj. jako jednoho z kurfiřtů do doby, než sám do města přijede. Zároveň tu reprezentovali specifické postavení Českého království v říšském systému. V čele poselstva stáli dva významní čeští šlechtici, zaháňský vévoda a kníže Václav Eusebius z Lobkovic a hrabě František Karel Libštejnský z Kolovrat. Měli před sebou dva základní úkoly. Kdyby volební jednání postupovalo velmi rychle a přistoupilo se hned k volbě, pak měl Lobkovic jako králův zplnomocněnec odevzdat hlas v konkláve svému pánovi a podpořit tak jeho volbu.

K tomu však nedošlo, protože volba se prodlužovala a vlastního volebního aktu se nakonec účastnil sám Leopold I. Druhý úkol byl podstatně složitější. Vyslanci se měli pokusit získat přístup (právo admise) na předvolební jednání kolegia, ze kterého byli český král a jeho zástupci již přes sto let vyloučeni. Šlo o to, aby mohla česká strana ovlivňovat průběh volby a účastnila se sestavování kapitulace. V tom čeští vyslanci neuspěli, protože většina kurfiřtského kolegia trvala na tom, že český král se těchto jednání podle tradice nemůže zúčastnit.

Mohlo by se tedy zdát, že čeští vyslanci byli ve Frankfurtu zbyteční, ale opak je pravdou. Předvolebních zasedání kolegia se sice přímo účastnit nemohli, ale ovlivňovali vše ze zákulisí. Navštěvovali pravidelně všechny přítomné kurfiřty či jejich vyslance a pokoušeli se je přivést do habsburského tábora, což se jim v případě trevírského arcibiskupa nakonec podařilo. V případě porušení ceremoniálních pravidel bránili čest českého krále a požadovali satisfakci za nepřístojné chování. To se jim stalo jen při první návštěvě u mohučského arcibiskupa, který však své chování nakonec napravil novou návštěvou, při níž již dodržel standardní ceremoniální postup. Vyslanci dále koordinovali postup habsburské strany ve Frankfurtu, přičemž největší podpory se jim dostávalo ze strany bavorských a saských zástupců. Zároveň podávali králi pravidelné zprávy o jednání francouzských vyslanců, kteří se pokoušeli najít protikandidáta na císařskou hodnost a zhatit Leopoldovy plány.

Leopoldova první žena Markéta Habsburská na Velázquezově obrazu

Výhody římské koruny

Od srpna 1657 do počátku roku 1658 vykonali vyslanci pro volbu svého pána velké množství práce. Posléze už jen čekali na králův příjezd do Frankfurtu a připravovali pro něj nezbytné zázemí. Leopold I. nakonec přijel do města v březnu 1658, a českým vyslancům tak skončilo jejich poslání. Lobkovic i Kolovrat na zastupování českého krále ve Frankfurtu vydělali. Nešlo o peníze, po této stránce to byla pro oba šlechtice prodělečná záležitost, ale o prestiž a zviditelnění ve dvorské společnosti. Zásluhy, které zde získali, podpořily jejich další kariérní postup: Lobkovic se nakonec stal nejvyšším hofmistrem dvoru Leopolda I. a Kolovrat moravským zemským hejtmanem v Brně.

Římská koruna sice stála Leopolda I. i České království a tamější stavy mnoho, zdá se však, že to byly dobře investované peníze. Spojení české, uherské a římské koruny činilo z rakouských Habsburků nejmocnější středoevropské panovníky, umožňovalo jim úspěšnou obranu východní hranice proti Turkům a při dobré konstelaci v Říši také aktivní vystupování proti francouzské výbojné politice. Obyvatelům Českého království znatelně rozšiřovalo obzor a zejména ambiciózní českou šlechtu vtahovalo do dění po celé Evropě, protože nežila jen na svých statcích v České kotlině. Doba uzavřenosti kacířských Čech a jejich izolace sousedy z 15. století byla dávno pryč. Uvědomoval si to i král Matyáš, který v roce 1612 po svém zvolení římským králem psal do Čech: "...což poněvadž nám jakožto králi a pánu vašemu ku poctivosti, království pak českému ... k dobrému a užitečnému se vztahuje..."

Kniha historika Jiřího Kubeše Trnitá cesta Leopolda I. za římskou korunou (1657-1658) vyjde na přelomu roku 2008 a 2009 v nakladatelství Veduta (České Budějovice). Na téma korunovace Leopolda prvního jsme hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 5. 9. 2008.