Třikrát mne zavolali. Potřetí jsem podepsal. Příběh Františka Krause

František Kraus patřil za normalizace jako činovník Rady židovských náboženských obcí k aktivním konfidentům Státní bezpečnosti. Když jsme s ním před několika lety natáčeli rozhovor, nestyděl se za to – nebo to přinejmenším prohlašoval.

Od mnoha tajných spolupracovníků StB se odlišoval nejen tím, že o svém konání především v osmdesátých letech mluvil vcelku otevřeně, ale i tím, co měl za sebou ve chvíli, kdy podepsal tzv. vázací akt. Stalo se to koncem padesátých let, kdy byl ve vězení v jáchymovských pracovních táborech. V jednom ze svých mnoha kriminálů.

František Kraus se narodil 6. října 1925 v Praze židovským rodičům Arnoštu Krausovi a Gertrudě Krausové, rozené Littenové. Rodiče byli rozvedení a matku hned na začátku nacistické okupace sebralo gestapo. Zemřela – jak se F.K. později dozvěděl – v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Roku 1942 byl deportován i otec Arnoš Kraus (zavražděn v Majdanku), František se v srpnu téhož roku dostal do ghetta v Terezíně v transportu BA. V prosinci 1943 ho odvezli do Osvětimi (vypráví, že za trest, kvůli „krádeži“ buchet, které s kamarádem rozdali dětem v sirotčinci). Dostal se do tzv. terezínského rodinného tábora (BIIb) a stal se svědkem největší masové vraždy čs. občanů v moderní historii – zplynování více než 3700 lidí na počátku března 1944. Přežil i následné pracovní nasazení v továrně na syntetický benzin ve Schwarzheide a na jaře 1945 se vrátil do Prahy. Nacisté zavraždili většinu jeho příbuzných.


„Sionistický agent“

Zhruba po dvou letech se Krausovi naskytla příležitost zúčastnit se jako dobrovolník války za nezávislost Izraele. V roce 1948 byl nasazen do bojů u Haify: „Narukovali jsme, dostali vojenskou knížku, uniformu, pušku a druhý den jsme už jeli za Haifu, kde byla fronta. Měl jsem ale štěstí. Podával jsem patrony do strojní pušky a třetí den jsem dostal horečku. Poslali mě do nemocnice – a muž, který nastoupil na mé místo, dostal kulku do čela.“

Když se Kraus vyléčil, vrátil se zpátky k jednotce a zůstal v Izraeli zhruba rok. Pak se vrátil do Prahy a roku 1952 byl opět zatčen jako sionistický agent. Československá zahraniční politika, podléhající Moskvě, se změnila z proizraelské v „antisionistickou“: „Asi rok jsem byl ve vazbě v Ruzyni – až jsem se tam pokusil o sebevraždu, rozběhl jsem se hlavou proti ústřednímu topení. Doktor nařídil, že se mnou musí být v cele ještě další vězeň. Dali mi tam velitele gestapa z Bratislavy...“ Jako „agent mezinárodního židovstva“ dostal Kraus u soudu ve vykonstruovaném procesu dvaadvacet let.

František Kraus v roce 2006

Františka Krause zlomila otrocká práce v jáchymovských lágrech a celoživotní pronásledování: když mu byla roku 1959 již poněkolikáté nabídnuta možnost podepsat spolupráci se Státní bezpečností výměnou za předčasné propuštění, přijal. „Řekl jsem si, už jsem tady osm let, zkusím to. Neuměl jsem si ani představit, co by ode mě chtěli vědět. Třikrát si mě náčelník zavolal a potřetí jsem to podepsal… Pro mě to bylo východisko ze strašný bídy. Člověku se chce domů. Život je krátkej. Nevěděl jsem, že bude za dva roky amnestie. Beru to tak, že takhle šel život a takhle to bylo. Nestydím se za to.“

Dokud František Kraus – skutečně propuštěný na svobodu – pracoval na bezvýznamných postech, tajná policie o něj nejevila velký zájem. To se však radikálně změnilo za normalizace, kdy ho Státní bezpečnost začala úkolovat jako činovníka židovské obce: „Jezdil jsem na všechny kongresy po světě, a to je zajímalo… Dával jsem jim materiály, co jsem vyfasoval. Taky mi třeba dávali dokumenty, které sami sepsali, abych je v zahraničí rozdal…“

autor: adr
Spustit audio