Trhliny ve shodě mezi Francií, Ruskem a Německem

Sotva si svět zvykl na existenci ad hoc vytvoření osy Moskva-Paříž-Berlín, už si bude muset pomalu začít zvykat na to, že se trojka do historie zapíše jako účelové spojenectví nedlouhého trvání.

Výsledkem dvoudenních diskusí mezi Vladimírem Putinem, Jacquesem Chiracem a Gerhardem Schröderem byl očekávaný závěr, že ústřední role by v poválečném Iráku měla patřit Organizaci spojených národů. Pozorovatelům ale nemohlo uniknout, že státníci předstoupili před novináře bez toho, aby se, jak to v takových případech bývá obvyklé, mohli opřít o formální společné komuniké. Ani o další, i když nenápadné známky toho, že se Francii, Rusku a Německu nedaří táhnout za jeden provaz, nebyla nouze.

Podle pondělní analýzy listu International Herald Tribune byly názorové rozdíly dobře patrné ze slovníku, který jednotliví účastníci summitu používali k popsání postojů svých zemí k situaci v Iráku. Například v souvislosti s poválečnou obnovou Iráku zvolil kancléř Schröder poněkud jiný slovník, než jeho partneři. Mluvil o tom, že obnova Iráku by měla proběhnout pod zastřešující autoritou OSN. To se dá ovšem vykládat mnohem šířeji, než vyjádření Francie a Ruska. Z nich jednoznačně vyplývá, že Američané a Britové by měli dominantní roli v procesu poválečné obnovy Iráku přenechat světové organizaci.

Několik důkazů toho, že nejde pouze o různý výběr slov,která ve skutečnosti popisují totéž, nabídly další vyjádření účastníků summitu. Chirac v souvislosti s britskými a americkými vojenskými silami v Iráku používal obrat okupace. Schröder naopak Brity a Američany důsledně označoval za koaliční síly. Zatímco francouzský prezident neodolal pokušení vrátit se k tématu chybějící rezoluce OSN, výslovně umožňující použití síly v Iráku, spolkový kancléř dal rozhodně najevo, že se minulostí odmítá zabývat.

Schröder také vyjádřil naději, že vojenské vítězství spojenců na bojištích bude zároveň vítězstvím pro Irák i pro celý region. Zároveň potvrdil předchozí vyjádření mluvčího spolkové vlády, který řekl, že trojka Francie-Německo-Rusko není žádným, cituji: "plánovaným dlouhodobým uskupením". Konec citátu. Podle pozorovatelů by mohlo jít o první náznak toho, že se Německo po několikaměsíční závislosti na francouzských zahraničně politických iniciativách pokouší vehementněji prosadit vlastní zájmy.

Chirac s ohledem na svůj vlastní loňský volební úspěch i úspěch pravice v parlamentních volbách se nemusí příliš ohlížet na to, jaký vliv má jeho zahraniční politika na voliče. Schröder a s ním i Putin naopak na domácí veřejné mínění musejí brát velké ohledy. Spolkový kancléř s ohledem na velmi těsnou většinu, kterou má jeho vláda v parlamentu a ruský prezident proto, že v příštích dvanácti měsících čekají Rusko parlamentní a prezidentské volby.

Podobné vnitropolitické ohledy jsou ale příčinou různých stanovisek. Schröder se pokouší zaujmout ke Spojeným státům smířlivější postoj a přiblížit se tak k politice křesťanských demokratů. Průzkumy volebních preferencí totiž soustavně vyznívají ve prospěch opozice, která upřednostňuje omezenou roli OSN v poválečném Iráku. Otázkou však zůstává, nakolik je právě postoj sociálních demokratů a zelených k Iráku příčinou jejich klesající obliby u voličů a nakolik je tento trend výsledkem jiných problémů vládní koalice.

Vyjádření Vladimira Putina naopak naznačují, že si ruský prezident slibuje větší vnitropolitické zisky od protiamerické rétoriky, než z překotné snahy o zlepšení iráckou krizí pošramocených vztahů se Spojenými státy. Putin podobně jako Chirac pocítil potřebu vrátit se do minulosti. Prohlásil, že pád režimu Saddáma Husajna sice vítá, avšak nemělo k němu dojít za použití síly. Neodpustil si také poněkud jízlivou poznámku o tom, že se spojencům zatím na území Iráku nepodařilo najít zbraně hromadného ničení.

Fakt, že předválečné souznění Francie, Německa a Ruska utrpělo citelné šrámy, lze překvapivě rychlým a jednoznačným úspěchem spojenců v Iráku vysvětlit jen zčásti. Trojku teď může stmelovat bezprostředně snaha o ochranu vlastních zájmů v Iráku. Dlouhodobě pak, slovy prezidenta Chiraca, "pojetí světa, vylučující unilateralismus". Summit v Petrohradu však naznačil, že k jednotě, která by byla základem dlouhodobého spojenectví, mají Paříž, Moskva a Berlín hodně daleko.