„Trest splnil účel, slíbil, že povede řádný život.“ Jak se Havel dostal v roce 1989 z cely na Hrad

Je polovina ledna 1989 a občané Československa si připomínají dvacetileté výročí Palachovy smrti. Následujících sedm dní vstoupí do dějin jako Palachův týden, během kterého dochází k nejmohutnějším protirežimním demonstracím od začátku normalizace.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Václav Havel, demokracie je slušnost

Sám Havel se jich však účastnit nemůže, zatkli ho už 16. ledna. Nikoliv na demonstraci, ale když ji zpovzdálí sledoval. Skončil ve vazbě a 21. února si vyslechl rozsudek. Devět měsíců vězení za „podněcování a ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele“. Po odvolání je mu trest zkrácen o jeden měsíc.

Dva dny po vynesení rozsudku vyšel o Havlovi v Rudém právu pomlouvačný článek a Československý rozhlas nezůstal s komentářem pozadu:

„Kdo je Václav Havel? Zapřisáhlý a v duchu litery našich zákonů také odsouzený rozvratník, který se nikdy nepřidal k tomu, oč společně od února 1948 usilujeme.“

Překročení Rubikonu

Zcela jiný pohled zazníval z vysílání zahraničních stanic, které pronikaly k československým posluchačům ze Západu. Ti se tak dozvídali, co se děje v Československu mimo oficiální média, třeba o dopisu z 26. ledna 1989. Iniciativu kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla podepsali například Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, Jiří Suchý, Miroslav Horníček a mnozí další.

Čtěte také

Kampaň pro všechny slušný lidi. Týdny před prvními svobodnými volbami 1990

Lída Rakušanová z mnichovské redakce Svobodné Evropy o ní hovořila následovně:

„Stovky, dnes už téměř tisíce, osobností naší kulturní scény překročily Rubikon dvacetiletého režimního kádrování kultury. A veřejně, v dopise ministerskému předsedovi vlády (Ladislavu) Adamcovi žádali svobodu pro Václava Havla a další odsouzené aktivisty.“

I pod tlakem podobných iniciativ byl Havel po odpykání poloviny trestu podmínečně propuštěn z vězení za dobré chování.

Čtěte také

Havel v Moskvě 1990 aneb Deklarace o vzájemných vztazích se psala až v letadle

O tom 12. května opět informoval i Československý rozhlas: „V těchto následujících měsících musí Václav Havel prokázat, že výkon trestu opravdu splnil svůj účel a že jeho slib, že v budoucnu povede řádný život, nebyl jen účelovým prohlášením.“

Václav Havel svůj slib o řádném životě dodržel. Dokonce tak důsledně, že byl nominován na Nobelovu cenu míru. V komunistickém Československu však oficiální režim tak vysoké uznání vůbec neocenil.

„Útočník proti socialismu“

Následující měsíce po propuštění byly pro Havla podstatně méně klidné než cela na Pankráci. Kromě toho, že poskytl řadu rozhovorů do celého světa, byl jedním z hlavních iniciátorů petice Několik vět, mluvčím Charty 77 jako zástup za uvězněného Alexandra Vondru, členem výboru obnoveného českého PEN – klubu.

A mimo nominace na Nobelovu cenu míru, kterou nakonec nezískal, obdržel Mírovou cenu německých knihkupců.

Čtěte také

Slavný proslov Václava Havla v americkém Kongresu je dnes opět aktuální. Nevěříte?

Ani tu režim neocenil, jak vyplývá například z rozhlasového záznamu z 15. října: „Celá akce byla zneužita, ba přímo vyrobena jako záminka pro poučování některých socialistických zemí, především Československa a NDR, a pro útoky proti socialismu vůbec.“

Do sametové revoluce v té době zbýval pouhý měsíc a Havel se už brzy stane její hlavní tváří. Sled událostí nabírá na obrátkách a směřuje k tomu, čím pro Havla zcela převratný rok 1989 končí. Volbou prezidenta.

I tu máme zachycenou v rozhlasovém archivu: „Před chvílí jsem byl jednomyslně zvolen Federálním shromážděním za prezidenta naší republiky…“ A na nádvoří Pražského hradu následuje mohutný a upřímný potlesk.

Jak Václav Havel hodnotil svůj poslední několikaměsíční pobyt za mřížemi bezprostředně po propuštění? Jak popsal první hodiny a dny sametové revoluce a jak vypadala jeho volba prezidentem či prezidentský slib? Uslyšíte v Archivu Plus.