Třeba už koncerty nikdy nebudou a budeme si o nich jen číst v knížkách, bojí se Janek Ledecký

A to přesto, že ani po všech těch závodech jej neopouští strach, kdykoliv se Ester postaví na start tratě.

Čtěte také

Janek Ledecký: Církve považuji za politické partaje, které jsou jen obohacené iracionálním prvkem

„Já se třesu. Zuzka, moje žena, dědečkové a babičky, všichni se třeseme hrůzou. Upřímně řečeno, já se trochu třesu hrůzou i za ty Esterčiny soupeřky, protože jak už se kolem Světového poháru motám nějakých pět nebo šest let, tak se všichni známe a je to opravdu jako jedna velká rodina. Když se tam komukoliv cokoliv stane, tak se to vždycky stane někomu z vašich blízkých,“ popisuje atmosféru na závodech Ledecký.

O krok blíž filmu

Prostředí snowboardingu mu učarovalo natolik, že se pustil i do filmového scénáře. „Teď jsem napsal jeden film – ten má k uvedení nejblíž, ale směřuje do mezinárodní produkce. Jmenuje se to Go Wild. Koupil jsem totiž práva na životní příběh Vica Wilda a Aljony Zavarzinové, což jsou dva snowboardoví jezdci,“ přibližuje Ledecký a pokračuje:

Čtěte také

David Koller: Bývalý komunista je jako bývalý nacista. Já si nekupuju hlasy reklamou, používám koncerty

„Aljona je mistryně světa v ‚obřáku‘ a Vick je americký snowboardista, kterému asi dva roky před olympiádou v Soči americká federace zarazila kompletně podporu, protože neměl výsledky. To se psalo úplně samo, tak jsem zvědavý, jestli se to povede někdy uskutečnit.“

Není to ale jeho první zkušenost s filmovou branží. „Úplně první film byl v roce 1991, který se jmenoval Na ptáky jsme krátký. Nakonec nebyl natočený, ale už to k tomu směřovalo. Jirku Bartošku jsem kvůli tomu naučil jezdit na motorce. Všechny písničky na albu Na ptáky jsme krátký jsou do toho filmu. Film se nenatočil – a pak z toho byla slavná deska,“ vzpomíná Ledecký.

Co bude dál

Janek Ledecký v příštím roce oslaví hned několik kulatin – bude mu šedesát let, uplyne čtyřicet let od chvíle, kdy začal hrát s kapelou Žentour, a třicet let, kdy působí na sólové dráze. Chystá tedy oslavy?

„Já si tak myslel, že budu hrát ještě lepší koncerty, než jsem hrál. Poněvadž pořád cvičím. A mám úplně senzační kapelu skvělých muzikantů, kteří taky cvičí. A dohromady zkoušíme a vím, že takový progres v hraní a zpívání, který jsem udělal za posledních deset let, jsem ještě neudělal. Takže se chystám, že to celé ještě zakcelerujeme,“ nastiňuje Ledecký.

Zároveň si je ale vědom toho, že aktuální situace podobným plánům moc nepřeje. „Jsem trošku nervózní. Dost možná se ukáže, že koncerty a žádné živé hraní a divadla nebudou. Že na to budeme vzpomínat a budeme si o tom číst v knížkám. Možná budou i dokumenty o tom, jaké to bylo, když se chodilo do divadla, na koncerty. Přál bych si vidět nějaké záblesky, takovou jiskřičku naděje.“

Ve volných chvílích napsal Ledecký knihu pro děti s názvem Verše potrhlé. Na začátku přitom bylo pár veršů, které se bránily zhudebnění.

„Jsme v době chytrých telefonů, které jsou nejvíc po ruce. Tam je záznamník. Když mě něco napadne, třeba i nějaký melodický nápad nebo právě dobrý slogan nebo rým, tak si ho nahrávám. A pak se tím jednou za čas prohrabu. Začnu s nimi pracovat a samozřejmě jich spoustu vyhodím. Najednou jsem zjistil, že mi z toho vychází věci, které si nedovedu představit a ani mě nenavádějí na nějakou hudební formu. A tak jsem nejdřív napsal asi tři tyhle básničky,“ dává nahlédnout do svého procesu tvorby.

Reakce prvních kritiků – členů rodiny – nakonec Janka Ledeckého vedla k tomu, že se pustil do celé básnické sbírky. A přizval k ní i svého syna Jonáše. „Jonáš je respektovaný komiksový výtvarník a ilustrátor, tak jsem ho do toho nahecoval, protože jsem věděl, že on to ještě posune – bude to legrace verbální i vizuální,“ přiznává Ledecký.

Poslechněte si celý rozhovor Vladimíra Kroce s Jankem Ledeckým.

Společně probrali také to, proč je pro něj mnohem jednodušší napsat muzikál než text vlastní písně. Nebo co všechno předcházelo založení vlastního divadla.