Trápí mne osud Arabů Blízkého východu. Nemají tady budoucnost, jen o tom nevědí, myslí si novinářka Jazairová

„Vlastně jsem pohádkářka. Ráda vyprávím svým dětem a teď i vnoučatům. Ráda si vymýšlím nejrůznější příběhy… prostě mě baví převtělit se, a dívat na svět jinýma očima,“ říká v pořadu Hovory.

„Figaro je můj pes, který mi to celé nadiktoval. Je strašně sebestředný, jak už to u psů bývá, neumí číst ani psát… a dost je mu to vytýkáno,“ dodává s úsměvem.

„Knihu jsme opravdu napsali spolu, protože teď žiji v přírodě, doslova tam, kde lišky dávají dobrou noc (a my je tam opravdu máme). Je to malá vesnice, ale já samozřejmě žiji v luxusu, protože mám ústřední topení a další vymoženosti. Ale přece jen – vesnička je to malá, denně chodíme do lesa a člověk postupně splyne s přírodou. Figaro je tam můj průvodce. To vědí ale všichni lidé, co mají nějaké zvíře doma.“

8 fotografií

Figaro se narodil fence, která si Jazairovou sama našla. „Měla trochu předkus a vypadala jako žralok, proto ji asi vyhodili z chovu. Ale našla si nás na cestě do Stantiaga de Copostela… My tam ušli 800 kilometrů, ona za námi takových 300,“ vzpomíná.

Za Španělska se tak vrátili i se čtyřnohým přítelem. „Nechala jsem ji naočkovat, načipovat, a on se tady seznámila s místním psím milovníkem, se kterým měla i Figara.“ 

800 km po vlastních... 

Svatojakubská cesta do Compostely byla prý tím nejkrásnějším, co ji v životě potkalo.

Čtěte také

Popularita poutní cesty do Santiaga de Compostela

„Protože jsme šli pěšky, což má pro každého jiný rozměr… Já jsem chodec, ale ujít každý den nějakých 23 kilometrů, to člověka skutečně bolí nohy. Jinak než si to představujete, ona vás bolí i ta kost. Když pak ležíte na nějaké té palandě ubytovny, musíte mít chodidla ve vzduchu, protože je nemůžete o nic opřít.“

Svatojakubská pouť, je podle Jazairiové cesta stejná, jako je sám život. „Jdete za nějakým cílem, ale ten cíl je vlastně smrt. Smyslem (života) je samotná cesta, ne jen cíl v Compostele. Důležité je i koho na cestě potkáte, ale nikdy to ani s těmi stejnými lidmi pak už není to samé, jako na cestě.“

„Je to nesmírně silné. I to setkávání. Jak najednou vidíte věci jinak, je to jako v životě, každý den má ráno, poledne a večer, ale každý je jiný. Musíte si to ale projít, všechno, i ty ošklivé úseky. Celá ta cesta byla pro mne jako zhuštěný život.“

Když chtěl císař Karel IV. vyhnat muslimy ze Španělska, měl prý sen, ve kterém se mu zdálo o hvězdné cestě, která ho dovede ke hrobu svatého Jakuba, učedníka Krista – alespoň to říká legenda. A právě hvězdami jsou cesty do Compostely taky značeny.

Migranti? Bez budoucnosti

Mezi další přelomové okamžiky života Pavly Jazairové patřily návštěvy venkovské Indie, která není tak přeplněná turisty, nebo Afriky.

Čtěte také

Chalífát je uměle vytvořený byznys plán, říká česko-irácký podnikatel Nisan Jazairi

„Nesmírně mne trápí, co se děje na Blízkém východě. Kolik lidí tam trpí válkou, ztrátou domova, nebo kolik dětí tam umírá. Některé nemají žádnou budoucnost. Čím je člověk starší, a já už stará jsem, je mi 74 let, tak trýznivěji prožívá ohrožení života. Zejména takového, který se ani neměl možnost rozvinout… Tady je tak obrovská nerovnováha mezi společnostmi. To je taky důvod, proč vznikají tyto velké migrační, a pro všechny ničivé, proudy. To je to, proč se nám společnost tak hroutí.“

Arabové z Blízkého východu jsou podle novinářky velmi spojeni se svou zemí, se svou kulturou, jazykem, a to, že odešli do Evropy, nebylo dobrovolné. „Trápí mne jejich osud, něco jiného jsou Afričané, kteří až takové vazby nemají, ale nechci generalizovat, to je vždy špatně… ale mezi nimi je spousta mladých, kteří nechtějí jen živořit a chtějí mít nějakou budoucnost.“

Mají ji v Evropě? „Nemají, ale to oni nevědí. Pár z nich ano, někteří se dostanou na školy a vystudují, ale to jsou jen ti nejchytřejší. Ale ti, co tam jedou proto, aby uživili rodinu v Africe, mají v Evropě dost strašný život. Pracují a vydělané peníze posílají domů, dokonce někteří živí celou vesnici.“ Co s tím?

„Něco se změní, až když přestane být politika jen tak kořistnická a nastaví rovnější vztahy, a to bude nesmírně těžké. Třeba, loni jsem byla v Etiopii a představte si, že ani neznají ruchadlo. Přitom mají v ruce mobil, ale ořou takovým klackem,“ dodává Pavla Jazairová.

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory Davida Šťáhlavského.