Tradiční čínská kultura - spisovatel Feng Menglong

24. září 2010
Feng Menglong

Vítáme vás u našeho seriálu o tradiční čínské kultuře. Dnes bude řeč o literatuře sedmnáctého století, kdy vznikla v Číně krátká povídka nazvaná "Desátá Du ve vzteku potápí poklad". Je v ní dojemně vykreslena postava nevěstky a tato povídka se nejen proslavila, ale stala se i jednou z nejznámějších čínských povídek vůbec. Představíme vám také jejího autora, velmi známého spisovatele tradiční čínské literatury - Feng Menglonga.

Nejprve si řekněme pár slov o rozdílu mezi literátským jazykem a hovorovou řečí. Ve staré Číně se jazyk, kterým se psalo, výrazně lišil od běžně užívané řeči. Psanému jazyku se říkalo "wenyan", čili jazyk literátů. Jazyku, kterým se běžně hovořilo, se říkalo "baihua", tedy jazyk vyprávění. Někdy se hovorový jazyk používal při psaní různých děl také, nicméně takováto díla nebyla považována za vysokou literaturu. Tento pohled převládal až do počátku dvacátého století a teprve po tom, co působilo hnutí za používání hovorového jazyka, se povedlo tento pohled od základu změnit. Feng Menglong je právě jedním z autorů, kteří psali hovorovým jazykem.

Spisovatel Feng Menglong, který žil v letech 1574 až 1646, se narodil na jihu Číny. Již v mládí se u něj projevil veliký literární talent. Rozhodl se, že získá vysoké postavení a proslaví se jako učenec. Uspěl ovšem až v pozdním věku 61 let, kdy začal zastávat úřednickou funkci ve státní správě.

Ve staré Číně se za vysokou a ortodoxní literaturu považovaly básně, písně a eseje. V tomto srovnání představují romány, povídky a dramata pouze obyčejnou literaturu, vhodnou tak nanejvýš pro prostý lid, nikoliv pro vzdělaneckou elitu. Snad proto měly tři tradiční žánry - básně, písně a eseje - ve staré Číně největší úspěch. V šestnáctém století, za vlády dynastie Ming, se ale tento názor na literaturu začal pozvolna měnit.

Za života Feng Menglonga se v Číně poměrně rychle rozvíjel obchod a ekonomická i kulturní úroveň se rychle zlepšovala. Feng Menglong ovlivněn tehdejšími názory městského obyvatelstva považoval romány, povídky i dramata za neméně hodnotnou literaturu. Sbíral nejrůznější lidová vyprávění. Centrem jeho děl je městský život a největší důraz kladl na dramatičnost povídek a podivuhodnost příběhů. Zachoval tak to, čím se tehdejší obyvatelé města bavili a co měli rádi.

Nejznámější Feng Menglongova díla jsou "Povídání objasňující svět", "Povídání varující svět" a "Povídání o probuzeném světě". Tato tři díla, napsaná v hovorovém jazyce, jsou známá také jako "Trojí povídání" a dohromady čítají 120 kapitol. V historii čínské literatury zaujímají významné a zvláštní postavení.

Nejhodnotnějším prvkem ve "Třech povídáních" jsou milostné příběhy jako například na začátku naší reportáže zmíněný příběh "Desátá Du ve vzteku potápí poklad".

Desátá Du je nevěstka na nejnižším stupni společenského žebříčku, která propadne lásce k mladému pánovi Li Jia a chce s ním začít žít obyčejný život. Nakonec se jí skutečně povede opustit nevěstinec, ale vzájemná láska mezi ní a mladým Li Jiaem se setkává s nevolí v jeho rodině. Díky tomu se mladý Li dostane do finančních potíží. Slečna Du, aby vyzkoušela jeho lásku, mu neprozradí, že si s sebou z nevěstince odnesla spoustu šperků a zlata. Chce se ujistit, že jeho cit vychází ze srdce přímo k ní, a že nepramení v penězích a bohatství. Pod tlakem rodiny a chudoby však Li Jia Desátou Du nakonec prodá. Desátá Du se velmi rozhněvá a před zraky Li Jiaa utopí celý svůj drahocenný poklad, skočí za posledním šperkem a utopí se. V příběhu se odráží jednak vysoká literární roveň autorova, ale i jeho soucit s lidmi z nejnižší vrstvy tehdejší společnosti.

Všechny příběhy v "Třech povídáních" odrážejí obyčejný život tehdejších lidí a jsou oslavou dobroty, přátelství a lásky. Feng Menglongovo dílo je nejúspěšnějším literárním dílem psaným v hovorovém jazyce, které velkou měrou ovlivnilo literaturu pozdější. Z jeho díla čerpá i dnešní čínský film, divadlo, opera. Jako příklady uveďme alespoň "Příběh o Bílém hadovi", "Desátá Du" nebo "Yu Tangchun".

Spustit audio
autor: Martin Kříž