Tomáš Sedláček: Jsme přepracovaní. Lidé hledají v práci věci, které tam nebudou, třeba smysl života

9. únor 2021

Naše přepracovaná společnost má podle ekonoma a filozofa Tomáše Sedláčka díky pandemii šanci si uvědomit, že práce není to hlavní v životě. „Lidé si na svoji práci navykli jako na drogu. Hledají v ní třeba věci, které tam nikdy nebudou, jako je smysl života nebo smysl existence,“ míní a pokračuje: „Naše psychoanalýza je taková, že trpíme maniodepresivitou, ADHD, jsme přepracovaní. V japonštině se tomu říká karóši, což je smrt z přepracování.“ 

Jemu samotnému, dosud extrémně pracovně vytíženému, pomohla prý k přerodu covidová pandemie.

„Byl jsem opravdu rozlítaný po celém světě. Globálně neposedný. A vždycky jsem se nejvíce bál toho, že mě někdo přikove na místě. A teď se to stalo. A najednou se ukázalo, že ti démoni, kteří mluvili o tom, jak je to hrozně nudné, že si rozmlátím hlavu o zeď, když nebudu moct odejít ven, že to byla všechno lež. Naopak v tom nacházím hloubku. Je to podobné jako s alkoholem. Člověk má pocit, že když přestane pít, zboří se mu svět. Opak je pravdou. Najednou teprve začne vidět důležité věci,“ popisuje Sedláček.

Čtěte také

„Dnes ráno jsem přemýšlel nad tím, že se možná nikdy v dějinách nestalo žádnému otci, že by měl tolik času na svého syna, jako mám já nyní. Jsme spolu furt, od rána do večera. A takhle do jde měsíce. Je možné to brát jako prokletí, ale já to beru jako dar. Snažím se v tom najít novou harmonii a musím říct, že osobně ji i nalézám. A přeju to všem,“ říká.

Témat na nadávání je moc

Ekonom zároveň připouští, že i poté, co pandemie přejde, už nebude mít ambice vrátit se k původnímu modelu, který opustil.

Čtěte také

„Občas mi chybí přednášky a debaty s intelektuály a intelektuálkami. Vždycky bylo potěšení se s nimi vidět osobně. Ale také jsem zjistil, že je pro mě z 95 procent ten prožitek stejný, když se s tím člověkem setkám na webové konferenci. Jediný rozdíl je, že si nemůžeme potřást rukou a tančit spolu nebo obejmout. Dokonce si myslím, že debaty, které mám s lidmi online, jsou hlubší,“ soudí.

Izolovat se ale rozhodně nehodlá a na přednášky se těší. „Bude to ale pro mě vzácné,“ předpovídá.

„Nechci, aby karanténa trvala moc dlouho. Já jsem si ji nepřál, ale když to takto máme, snažím se najít pozitivní věci a brát to spíš jako dar. Protože také bych se mohl unadávat. Témat na nadávání je hrozně moc,“ naznačuje.

Všichni nevíme stejně

Jestli má současná vláda po roce pandemie jeho důvěru, komentovat nechce. „Nehledám důvěru ve vládách. Snažím se hledat důvěru v intelektuálním nasycení,“ vysvětluje.

Vláda ale podle něj nedělá nadstandardně špatné kroky ve srovnání se zahraničím. „Protože ta situace je do jisté míry bohužel všude stejná. Všude vlády tápají. A nejen vlády, tápají i intelektuálové, ekonomové i vědci,“ říká.

Čtěte také

Kdyby se to dělo jen v České republice, lidé by podle něj zešíleli. „Takže si dávám jako kvantum útěchy, že podobné, ne stejné, ale podobné to je opravdu všude.“

Tápání podle něj do jisté míry lidstvo spojilo. „Jsme spojeni v nevědomosti. Všichni nevíme stejně. A vlastně nás to do jisté míry hezky spojilo. Nejen ekonomy třeba v NERVech, ale spojilo to vlastně i národy. Na začátku ta první reakce byla taková, že jsme se zachovali jako každý živočich, když na něj jde něco neznámého. První reakce na pandemii byla taková, že jsme zahradili ať už doma nebo v regionech nebo v rámci národů. Ale teď už je vidět, jak nám to jde do té frontálnější části mozku. A najednou začneme spolupracovat. Je to poprvé v dějinách, kdy máme společného nepřítele,“ konstatuje Tomáš Sedláček.

Celý rozhovor Barbory Tachecí s Tomášem Sedláčkem si můžete poslechnout ze záznamu.

autoři: Barbora Tachecí , kbr

Související