Tomáš Procházka: OH v Riu - debakl nebo oslava sportu?

Co takhle zrekapitulovat olympijské hry jakožto skutečnou oslavu pohybu a jako spontánní radost ze sportu?
Co takhle zrekapitulovat olympijské hry jakožto skutečnou oslavu pohybu a jako spontánní radost ze sportu?

Musím se hned úvodem přiznat, že ještě před samotným zahájením jsem na adresu brazilské olympiády nešetřil kritikou. A zvláštní na tom je, že se od té doby nepřihodilo vlastně nic tak zásadního, co by mé argumenty vyvrátilo. Přesto jsem své mínění poopravil.

Ano, brazilská ekonomika - a to i vinou pořádání olympijských her - ještě nějaký čas určitě nepřekročí svůj stín a setrvá v celkové recesi. Ano, Rio de Janeiro nesplnilo leckteré ekologické limity či hygienické normy a příprava i samotný průběh her odhalily mnoho a mnoho nedokonalostí a nedostatků.

To jsou nevyvratitelná fakta. Ale dost možná, že jenom trochu jiný úhel pohledu je dokáže relativizovat. Co takhle zrekapitulovat olympijské hry jakožto skutečnou oslavu pohybu a jako spontánní radost ze sportu, doplněnou o obyčejnou lidskou toleranci?

V prvních dnech bylo ku příkladu velmi komické sledovat zprvu značně dezorientované sběrače míčků, jak se sráželi na tenisovém kurtu a de facto se snaživě učili svému novému řemeslu až během úvodních zápasů.

Kupodivu se ale žádný z tenistů nezlobil ani nerozčiloval - naopak - na jejich tvářích se objevilo cosi, co ve vrcholovém sportu vídáme bohužel čím dál tím méně - uvolnění, pochopení i upřímný smích.

Prakticky tentýž příběh začali jen o něco později psát také zmatkující podavači občerstvení určeného závodníkům cyklistických, běžeckých či chodeckých závodů. Ale žádný ze soutěžících si nestěžoval, že by snad jejich vinou závod prohrál.

Ani televizní přenosy, respektive záběry z některých odvětví zdaleka nesplňovaly dnes už zaběhnuté standardy a parametry. Někdy chyběli kamery, někdy pro změnu pohotovost režiséra přenosu. To všechno je pravda, včetně toho, že na této olympiádě se kvůli dopingové aféře a také kvůli hrozbě viru zika nepředstavila celá řada výborných sportovců.

Slavnostní zakončení olympijských her v Brazilském Rio de Janeiru

Rio bylo jiné

Ale já říkám: byla to jejich škoda. Rio de Janeiro totiž dle mého názoru dokázalo všechny prohřešky proti předpisovým nařízením, doporučením a limitům vykompenzovat něčím, na co už jsme ve sportu málem zapomněli. Opravdovou radostí z pohybu a nefalšovaným entusiasmem šírícím se raketovou rychlostí od sportovců směrem k divákům a zase naopak.

Byly to zkrátka hry, jenž dokázaly úspešne zahnat “fenomén olympijské sterility“, kterým se více či méně prezentovaly všechny olympiády v posledních dvou desetiletích.

Možná, že sportovci nebudou tak úplně souhlasit, ale ačkoliv jsem sám byl na chvíli jedním z nich, a jsem opravdu dlouholetým sportovním fanouškem, tak tedy navzdory tomu - a nebo snad právě proto - si troufám pojmenovat věci jednoduše a pravdivě.

Skutečnost je taková - a vidíme to nakonec přece všichni - jak se rok od roku podmínky pro ty nejlepší zdokonalují, jak se jejich realizační týmy rozšiřují a finanční rozpočty se jenom nafukují. Výsledkem je, že nám tu vyrostla generace lehce zhýčkaných sportovců, které - a to už si musíme konečně jednou přiznat - prostě absolutně nelze srovnávat se Zátopkem nebo Čáslavskou.

Tím neříkám, že by snad vina padala pouze na bedra dnešních borců - vždyť oni jenom uposlechli a nastoupili do toho stále zrychlujícího vlaku jménem byznys s cílovou stanicí velké peníze. A z toho vlaku se nevystupuje snadno. V 50. či 60. letech to byla jenom lokálka, dnes už pendolino.

Rio bylo po dlouhé době konečně i tak trochu coubertenovské

Faktem tedy je, že olympijské hry jsou dnes více než svátkem sportu obrovským automatem na peníze, někdy se do něj vhodí víc, než z něj ve finále vypadne - no a pak se samozřejmě všichni zainteresovaní sejdou a iniciativně analyzují chyby a hledají řešení.

Horší ovšem je, že i my sami podvědomě akceptujeme ten jednoduchý vzorec, čím více peněz se utratí za kulisy, tím lepší divadlo se bude hrát. To ovšem otevírá prostor pro megalomanské projekty, za něž se naprosto zbytečně utrácejí nevídané částky.

Historicky bezkonkurenčně nejdražší olympijské hry v Pekingu 2008 stály 44 miliard dolarů. Ale můžeme také říci, že byly díky tomu nejlepší? Snad už tedy rozumíte, proč tak chválím právě skončené klání pod pěti kruhy, a proč také vždycky budu upřednostňovat vše spontánní a lidské, co se onomu utilitárnímu schématu chrlícímu peníze jakkoliv vymyká.

A Rio takové bylo. Bylo jiné, bylo specifické, bylo zkrátka nezaměnitelně své - a po dlouhé době konečně i tak trochu coubertenovské!