Tomáš Procházka: Německé námluvy s Ankarou

Bundestag na počátku června takřka jednomyslně odhlasoval rezoluci, díky níž se Němci stali 23. státem světa, který oficiálně potvrdil historiky mnohokrát zdokumentovanou genocidu Arménů, ke které došlo před více než 100 lety na území tehdejší Osmanské říše, tedy dnešního Turecka a Sýrie.

Turci během 1. světové války systematicky vyhladili tři čtvrtiny arménského národa. Německo jako tehdejší spojenec Turecka o genocidě vědělo – ale nezasáhlo. Aktuální červnovou rezoluci svými hlasy přitom posvětili i poslanci tureckého původu.

Ankara zareagovala hysterickými výhrůžkami a vyvolala diplomatickou roztržku. Přesto se zdálo, že nejde o nic víc, než o krátkodobý incident, který se nakonec podařilo zdárně urovnat.

Tento dojem převládal prakticky až do pátečního vydání magazínu Spiegel. Ten totiž uvádí, že německý kabinet se hodlá od výsledku hlasování vlastního parlamentu distancovat, a tím ho i zpochybnit – aby tak vylepšil uvadající vztahy s Tureckem.

Tyto informace značně pobouřily širokou veřejnost a vyvolaly rozruch i na politické scéně. Ještě v tentýž den proto vystoupil mluvčí spolkové vlády Stephen Seibert, aby zveřejněné tvrzení oficiálně dementoval.

Logo|foto:Český rozhlas

Tragický příběh

Jenomže co čert nechtěl, do svého diplomatického slalomu mezi pravdou a pseudopravdou se zamotal tak nešťastně, že v podstatě nechtíc poskytl další důkaz o tom, že Spiegel tentokrát zjevně mířil ostrými a správným směrem.

Je to jako v té známé Werichově pohádce o princezně, která vyrazila na svou svatební misi oblečená-neoblečená, obutá-neobutá, učesaná-neučesaná a vezla dar-nedar. Německo teď píše podobný příběh. Pohádku o jedné rezoluci-nerezoluci, závazné-nezávazné, oficiální-neoficiální, k níž se tamní vláda hlásí a vlastně nehlásí.

Přitom je nad slunce jasné, že turecký princ Erdogan se s německou princeznou Merkelovou ženit nehodlá, a když – tak rozhodně ne z lásky. Po nedávném puči-nepuči svou pozici ještě posílil a prostřednictvím svých věrných zdařile likviduje demokratickou opozici. A uprchlická krize mu jenom nahrává, peníze se utěšeně sypou ze všech stran, takže nevěsty si teď může vybírat.

Pokud jde ale o arménskou genocidu, Erdogan pouze ctí letitou tradici, neboť tyto události jsou v Turecku úspěšně tabuizovany či úplně překrucovány už od dob Kemala Ataturka.

Jinými slovy – a to svědčí o mnohém – od roku 1923 nevládl v této zemi nikdo, kdo by našel dost odvahy po pravdě říci, kam se během 1. světové války podělo půldruhého milionu Arménů žijících s Turky v jednom státě.

Logo|foto:Český rozhlas

Musel by totiž vyprávět tragický příběh o krvavých masakrech, hromadném vraždění, násilném přesidlování, mučení, pochodech smrti a prvních koncentračních táborech. Příběh nikoliv nepodobný tomu, jenž se o 20 let později odehrál pod taktovkou nacismu.

Pro Německo tedy uznání arménské genocidy není jen samostatnou epizodou, ale součástí procesu vyrovnávání se s vlastní minulostí. Tím spíše by však nemělo zavírat oči a ustupovat před, byť jakkoliv, nepříjemnou přítomností.