Tomáš Procházka: Arménská genocida – skutečnost nebo mýtus?

Deportace Arménů do pouště
Deportace Arménů do pouště

Existuje pravda, domnělá pravda, překroucená pravda, nebo vyslovená lež. Ale ze všeho nejhorší je takzvaná politická korektnost.

I ty nehrůznější zločiny se dají snadno ignorovat, vytvoří-li se pseudoobraz vyššího, obecného zájmu. V tomto případě zájmu o vojenskou a geopolitickou světovou rovnováhu. Jak napsal Stendhal – nezbytná kvalifikace pro historika je neschopnost vymýšlet si.

Kvalifikace pro politika je zcela opačná. Možná proto se žádný opravdu dobrý historik v politickém světě dlouho nezdrží. A možná proto politické reprezentace zemí jako USA, Izrael nebo Velká Británie odmítají přiznat to, co se bez nejmenších pochybností skutečně přihodilo během 1. světové války v Turecku, patřícímu tehdy ještě pod Osmanskou říši.

Ani nacistické konečné řešení židovské otázky by si zdaleka nevystačilo s inspirací pouze v Mussoliniho italském fašismu. Daleko cenější byly právě zkušenosti z takzvané „Arménské genocidy“, provedené s příkladnou důsledností a bezprecedentní krutostí v letech 1915 – 1917 a doznívající ještě do roku 1923.

Ostatně události sledoval přímo na místě budoucí říšský protektor Konstantin von Neurath a své zkušenosti odvezl do radikalizujícího se Německa. To vše se odehrálo v zemi, která je dnes váženým členem Severoantlantické aliance, ultimativně buší na brány Schengenu a ostentativně požaduje přístupové rozhovory pro vstup do Evropské unie.

Zároveň rezolutně popírá občasné výtky stran dodržování lidských práv. Vyhlazení půldruhého milionu Armenů je v Turecku tím, čím byla Katyň pro Sověty - naprostým tabu. Ovšem tabu, které stále přetrvává – a zmanipulovaný, propagandistický výklad bohužel přijímá za svůj i většina samotných obyvatel.

Vyšší cíle a oběti

Arménie si připomíná 100. výročí od vyvražďování osmanskými Turky

Typický turecký historik se při jakékoliv zmínce o tomto tématu ihned urazí nebo se maximálně ironicky zeptá: Arménie? To přece není žádný stát ani národ, jen pouhý geografický pojem.

Trpké je, že nechybělo mnoho a tato věta by dnes byla nepopiratelnou pravdou. V říjnu 1914 vstoupilo Turecko do války na straně německo-rakouského bloku a utrpělo porážku od Ruska. Ponížení a zostuzení Turci se rozhodli vykompenzovat si toto příkoří na úkor údajně kolaborujících Arménů.

Dožívající Osmanská říše se tak stala dějištěm krvavých masakrů, hromadného vraždění, násilného přesidlování, pochodů smrti a mučení. Turci postavili i koncentrační tábory, do nichž ovšem většina Arménů v neobyčejně krutých podmínkách nikdy ani nedoputovala. A pokud přece jen všechny útrapy přežili, byli z tábora vyhnáni do pouště, kde bez vody a jídla postupně zahynuli.

Tábory, řečeno v duchu turecké rétoriky takzvané sběrné, totiž na rozdíl od pozdějších nacistických nebyli pracovní, jejich hlavním a jediným účelem byla naprostá a cílená likvidace arménského národa. Tyto události prokazatelně splňují veškerá kritéria pro označení genocida. Německo se přesto v těchto dnech stalo teprve třiadvacátou zemí na světě, která Arménskou genocidu oficiálně uznala.

Už před 16 lety ji přitom za nezvratný a jednoznačně potvrzený historický fakt označilo 126 předních odborníků v čele s nositelem Nobelovy ceny Eliem Wieselem. V roce 1987 byly tyto masakry označeny Evropským parlamentem za první genocidu ve 20. století. A před rokem půldruhý milion obětí svatořečil i samotný papež.

Turecko ovšem může zůstat zcela bez obav z možných následků a dále mlčet nebo účelově lhát tak jako doposud. Čert vem lidská práva, jde-li o zemi s tak významnou strategickou polohou. Američané nikdy nezapomenou, kde měli během studené války umístěny jaderné hlavice a kdo jim poskytl základny při válkách v Iráku či v Afganistánu.

A Evropa? Ta se jen neuroticky klepe hrůzou při pomyšlení, co by se dělo, kdyby Turecko vypovědělo smlouvu o zadržování a předávání uprchlíků. Pravda je zkrátka v politice zoufale relativní pojem. Ostatně, co je vyvraždění tří čtvrtin jednoho národa proti zachování geopolitické stability a vojenské rovnováhy? Vyšší cíle přece vyžadují velké oběti.

Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.