Thomas Kulidakis: Zemanovi chudáčci a blbci, aneb demonstranti a odpůrci na Hradě i v podhradí

16. březen 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lidé demonstrovali za účelem obrany ústavních a společenských zvyklostí a hodnot

Zatímco se přibližně tisíc hostů za libého zpěvu Michala Davida a skupiny Bacily na Pražském hradě radovalo z druhého vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách, v ulicích několika měst lidé demonstrovali.

Demonstrovali také v hlavním městě, na Václavském náměstí a posléze i před zavřenými bránami Pražského hradu. Zatímco nejen moudrý člověk s pokorou a nadhledem, ale především také politik, který prý chce spojovat, by pochválil jejich demokratické právo vyjádřit svůj názor, prezident České republiky si to s dotyčnými demonstranty musel vyřídit po svém.

V tradičním volném pásmu slov a myšlenek, které praktikuje ve vysílání nejmenované privátní televize, prohlásil, že dotyční jsou „chudáčci,“ se špatnou motivací, nechávají si něco nakukat, a proto musí „za svou blbost platit“. A těchto „chudáčků“ je prý prezidentovi líto.

Opřel se také do umělců, kteří podobně jako demonstranti v ulicích prezidenta tepali za jeho napadání médií, včetně veřejnoprávní televize, v inauguračním projevu. „Pokud jde o uměleckou frontu, musím být drsnější,“ řekl Zeman a o režisérovi Najbrtovi prohlásil, že je „blbec“. Následně prezident ozřejmil, že očekává kritiku, že používá hrubé výrazy. Určitě nebude tedy překvapený, že mu prognóza zase vyšla.

Na protestní akci zaznívala kritika prezidenta Miloše Zemana a premiéra v demisi Andreje Babiše

Je totiž naprosto pochopitelné, že Miloš Zeman se mnohým jeví jako pouhý stín svého já z 90. let. Tenkrát ještě bonmoty sršel. I když používal podivné příměry o „vázání stranických knížek do kůže“ straníků politické konkurence, nebo pomlouval na státní návštěvě slovenské pivo či přirovnával zahraniční politiky k Hitlerovi, aby to pak prazvláštně bral zpět, byl chvilkami vtipný, dokázal rozpoznat určitou míru, a měl své hranice.

V současnosti ale působí jako popudlivý člověk, jehož jediný cíl je vyřizovat si účty, „sjednocovat“ společnost ustavičným napadáním těch, kteří ho nevolili, včetně pěti hejtmanů, kteří prý před druhým kolem „šaškovali na louce s nápisem Drahoš na Hrad“.

Děti nemají co říkat

Je velká otázka, nakolik rodiče převážně mladých lidí, kteří se vydali na demonstraci, budou kvitovat jejich označení za „chudáčky“. Ještě větší otázka ale je, kolik lidí chce, aby se dětem dostávalo příkladu prezidenta mluvícího hrubě v přímých přenosech i mimo ně.

Demonstrace proti premiérovi v demisi Andreji Babišovi a prezidentovi Miloši Zemanovi

Miloš Zeman je také přesvědčený, že je po volbách a následujících pět let patří jemu a jeho příznivcům. Částečně má skutečně pravdu. Ale jaksi zapomíná, že historie je nemilosrdná a měl by spíše pečovat o svůj odkaz v učebnicích dějepisu, než o žabomyší války naší každodenní současnosti.

Možná by mohl skutečně sjednocovat, nebo alespoň projevit velkorysost vítěze. Vždyť určitá dávka pokory a velkodušnosti je znakem velikánů. Prezidentovi je to ale buď jedno, nebo už prostě na danou úvahu není jeho myšlenkový svět připravený.

Zdá se, že se zacyklil v podivném kruhu hry na oplátku, mluví, co mu slina přinese na jazyk společně s první myšlenkou a u toho hraje šachy s politickou scénou i kultivovaností našeho veřejného života. Otázka je, jestli si uvědomuje, že ho jeho poplácávači po ramenou ženou kamsi do míst v dějinách, které si za rámeček asi jen tak nedá.

Thomas Kulidakis

Každopádně. Ti, kteří chodí demonstrovat, využívají své demokratické právo a není důvod je urážet a snižovat. Obzvláště od člověka, který tvrdil, že chce spojovat a být prezidentem všech.

A propos, demonstrovat se nemusí chodit jen za levnější pivo, jak tvrdí prezident Zeman, ale také proti výsledku voleb. V demokracii se totiž nejen demokrat má smířit s výsledkem demokratických voleb, ale také má právo jít demonstrovat. Taková je demokracie v právním státě, kde co není přímo zakázané, je dovolené, a kde myšlenkový kvas protichůdných názorů přispívá k celkovému posunu společnosti.

Normalizační slovník, zákazy a denunciaci demonstrací, včetně jejich účastníků, jsme už tedy měli. Je dobře, že jsou pryč, a o chybě říkat, že děti nemají co říkat, co a jak se má dít, by mohl vyprávět jeden politik naposledy mocný v roce 1989.

autor: thk
Spustit audio