Thomas Kulidakis: Volební účast v eurovolbách a budoucí předseda Evropské komise

Volby do Evropského parlamentu
Volby do Evropského parlamentu

Letos přišlo k volbám do Evropského parlamentu nejvíc Evropanů za posledních dvacet let.

V průměru padesátiprocentní účast ale není důvod k velkým oslavám. Rozhodně Evropskému parlamentu nedává právo vnutit zbytku unie jednoho z takzvaných spitzenkandidátů do čela budoucí Evropské komise.

Petr Holub: Populistická revoluce neproběhla. Co se tedy stalo?

Matteo Salvini

Steve Bannon asi dobře věděl, proč se stáhl do soukromí s dostatečným předstihem před kampaní do evropských voleb. Konzervativní či populistická revoluce podle receptu slavného Trumpova poradce byly tím, čeho se před volbami obávaly dokonce finanční trhy, podle očekávání samotného Bannona z toho ale nakonec nic nebylo.

Oněch 50 procent je čistě aritmetický průměr. V zemích, které jsou v unii déle, chodí k voličským urnám tradičně více lidí než v zemích novějších, kde evropské volby příliš netáhnou.

Způsob volby jednotlivých europoslanců je na pováženou. Místo jednotných pravidel je to pelmel volebních systémů jednotlivých členů unijní osmadvacítky. Ve většině zemí mohou voliči odevzdat hlas i v zahraničí. V několika málo z nich, bohužel včetně České republiky, musí voliči volit na území svého domovského státu.

V našem případě takové opatření vůbec nedává smysl. Uvažme, že čeští občané mohou volit v zahraničí v parlamentních i prezidentských volbách, byť se dlouhodobě zdržují mimo svou vlast. Do Evropského parlamentu ale volit mimo Českou republiku lidé nemohou.

Princip spitzenkadidátů

Přitom volby do Evropského parlamentu mají být vyjádření názoru na budoucnost celé unie. Právě v těchto volbách bychom tedy měli mít možnost volit v zahraničí. Osud unie samozřejmě leží na srdci obzvláště těm, kteří využívají například výhody volného pohybu osob.

Filip Nerad: Směřování nového europarlamentu mají v rukou liberálové a zelení. Ne obávaná krajní pravice

Průběžné výsledky voleb do Evropského parlamentu

Varovné hlasy některých evropských politiků jako francouzského prezidenta Macrona, že Evropská unie je kvůli nárůstu popularity protievropských populistických hnutí ve smrtelném nebezpečí, se nenaplnily.

Tím se dostáváme k dalšímu problému. Volby v 28 členských státech jsou často ovlivněné hlavně domácí politikou. Návrh na zřízení celoevropských kandidátek, z nichž by se volila alespoň část europoslanců, vloni neprošel. Přitom právě celoevropské kandidátky v rámci jednotlivých frakcí by mohly voliče nalákat celounijními tématy.

Pak by měl Evropský parlament skutečnou legitimitu plynoucí z vůle evropských voličů. Do velké míry by se tak vyřešil i neustále skloňovaný údajný demokratický deficit Evropské unie.

Teď se ale opět zformoval Evropský parlament coby mix politických nominantů z různých zemí, kteří teprve formují jednotlivé frakce. Okamžitě po oznámení výsledků se rozhořel boj o budoucího šéfa Evropské komise, kterého chce opět vybrat Evropský parlament.

David Klimeš: Samé dobré zprávy z europarlamentu

Evropský parlament (ilustrační snímek)

Po volbách se většinou v Česku žehrá, co dopadlo špatně a co ohrožuje politiku v příštích letech. Tak to po skončených volbách do Evropského parlamentu jednou otočme a udělejme z toho přehlídku dobrých zpráv. Protože jich není opravdu málo, ať už jste volili úspěšné či méně úspěšné strany... Poslechněte si celý komentář Davida Klimeše.

Takové právo ale není zakotvené v Lisabonské smlouvě. Je to spíše hodně kreativní výklad jejího znění, podle nějž by rada členských států „měla“ výsledky evropských voleb vzít v potaz, respektive v úvahu. Největší frakce, lidovci i socialisté, už teď dávají najevo, že své kandidáty do čela unijní exekutivy chtějí. Odvolávají se právě na voličskou účast.

Na principu spitzenkadidátů reprezentujících výsledek eurovoleb není v zásadě nic špatného. Myšlenka je to dobrá. K jejímu praktickému dobrému provedení ale chybí řada základních podmínek.

Za prvé, jasná celounijní kampaň říkající voličům, kam chtějí kandidáti frakcí Evropského parlamentu unii posunout. Za druhé, větší akceschopnost unie, která příliš často více mluví, než koná. Za třetí pak systém, který zaručí právo unijním občanům volit kdekoliv v unii v každé zemi. To znamená, sjednocení pravidel pro evropské volby. Za čtvrté chybí pochopení obzvláště v novějších členských zemích, že k volbám se má chodit, protože unie je myšlenka přesahující evropské dotace.

Thomas Kulidakis

Operovat s nápadem povinných voleb nemá v tomto případě opodstatnění. I v těch zemích, kde je volit povinné, byla účast různá. Důvod je jednoduchý. Zákon sice platí, ale sankce zpravidla nehrozí. Nekriticky oslavovat padesátiprocentní průměrnou účast je znouzectnost. Může se negativně projevit na snahách pokračovat v reformě volebního systému pro volby do Evropského parlamentu.

Autor je komentátor Českého rozhlasu