Thomas Kulidakis: Velká oslava malého unijního kroku ve společné evropské obraně

14. listopad 2017
Dohoda 23 členských států Evropské unie o posílení vzájemné spolupráce v oblasti armády

O společné evropské obraně se diskutuje od samotných počátků projektu evropského sjednocení, konkrétně od roku 1950.

Čerstvě oznámená dohoda 23 členských států Evropské unie o posílení vzájemné spolupráce v oblasti vojenství je další malý krůček, o němž by si fanoušci české alternativně rockové scény 90. let mohli zanotovat píseň skupiny Mňága a Žďorp „I cesta může být cíl“.

Celá dohoda je totiž přinejlepším výrazem schopnosti členských států evropské unie domluvit se alespoň na něčem. Což je hodnota, na kterou evropská veřejnost ve světle událostí kolem brexitu, ekonomické i migrační krize není zvyklá.

Zároveň je ale dohodu možné vnímat jako potvrzení prohlubování vícerychlostní, nikoliv jen dvourychlostní Evropy. Velká Británie se neúčastní z logiky věci, Dánsko má sjednanou výjimku, státy Irsko, Portugalsko a Malta se nezapojily. Dveře ale mají otevřené.

Dohoda 23 členských států Evropské unie o posílení vzájemné spolupráce v oblasti armády

Celou dohodu uvedla šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová jako historický krok, který „ještě před rokem nepokládala za možný většina členských států a zbytek světa“. V jejím optimismu jí přizvukovali také ministři zahraničí unijních členů. Ovšem jiná část projevu Mogheriniové byla více blízká realitě. A to když řekla, že se „jedná o počátek společné práce na něčem větším“.

Mix armády

Dohoda skrytá pod poetickou zkratkou PESCO je totiž založená na jednotlivých projektech, ve kterých se budou sdružovat státy ochotných. Mohou samozřejmě využít projekt, který Evropské komise představila letos v červnu. Je v něm k dispozici 40 miliard euro na společné obranné projekty, obzvláště v oblasti takzvaných kyberútoků.

Takže pokud by si někdo myslel, že vzniká společná evropská armáda, která by snad mohla libovolně bránit Evropu, nebo zasáhnout v její blízkosti, mýlil by se. Zatím se státy shodly, že se budou snažit o zvyšování vzájemné kompatibility. Tedy nadneseně řečeno, aby se případně generální štáby spojily a jednotlivé části vojenské techniky určitých zemí navzájem nesrazily.

Thomas Kulidakis

V návrhu je také přítomná snaha specializovat jednotlivé bojové útvary, aby se zhodnotila výhoda z rozsahu. V ideálním případě by tak členské země daly navzájem dohromady jednotky, které by „to své uměly nejlépe“. Třeba české chemiky a lékaře s námořníky Francie a tankisty s německými Leopardy, které jsou špičkou bojové techniky.

Jenže to vše je utopie. Dokud si země navzájem zcela nevěří, stěží si budou udržovat jiný než takový mix armády, jaký si mohou dovolit.

Samozřejmě také možnost společných nákupů by mohl znamenat úsporu, ale to by se musely rozvolnit vztahy všech, kteří dbají na národní vazby nákupčích i jejich dodavatelů. Takže i tato cesta se zdá nerealistická.

Summa summarum se tedy jedná o pokus dojít zase o kousek dál, napsání další stránky historie, která začala před skoro 70 lety a má naději pokračovat dalších 70 let, pokud se EU dříve nerozpadne. Nejhodnotnější je tak závazek zvyšovat výdaje na obranu členských států.