Thomas Kulidakis: Strašák jménem inkluzivní vzdělávání

O poruchách čtení a psaní, dysgrafii a dyslexii, se moc nemluvilo, podobně jako o poruše pozornosti. Lidem stiženým jednou z těchto poruch buď pomohli chápaví učitelé a spolužáci, nebo si museli pomoci jinak. Podobně na tom byli také ti, kteří trpěli nějakým lehčím zdravotním postižením. Buď si od dětí, které umí být často kruté, užili své, nebo se naprosto plynule začlenili. Rozhodně ale třídu jakkoliv nezpomalovali. A zase záleželo často na učitelích, zda si věděli rady, nebo ne.

Na výše zmíněné jsem myslel, když se v České republice začalo debatovat o otázce jejich podmínek vzdělání – nejen dysgrafiků a dyslektiků, ale i jiných dětí například s tělesnými postiženími, s cílem vzdělávat společně bez ohledu na zdraví, původ, rasu nebo vyznání. Takto se vzdělávají děti také v zahraničí, tak proč ne zde. Přišlo mi to jako logická věc, u které panuje široká shoda. Pustil bych vše ze zřetele, kdyby na mě najednou nezačaly útočit varovné zprávy.

Po všech debatách mělo totiž být od začátku loňského školního roku v České republice zavedeno takzvané inkluzivní neboli společné vzdělávání coby výsledek více než deset let trvajících odborných diskuzí a uvedení zákona z roku 2004 do praxe. A najednou jsem se dozvěděl od prezidenta republiky, že „děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity“. A tak se mu prý inkluze, nebo zařazení jakkoliv handicapovaných dětí do škol, nelíbí. Následně sklidil kritiku doma i v zahraničí.

Jeden z jeho kritiků byl tenkrát i současný předseda ODS Petr Fiala, pozdější bojovník po boku Václava Klause mladšího a deníku Blesk proti démonu inkluze. K nim se přidali například také někteří z pracovníků speciálních a praktických škol. Dozvídali jsme se, že od nového roku se nejen zhroutí dosavadní systém, ale také skončí praktické a speciální školy. Že ostatní děti mají snad po vzdělání a školy budou zavaleny spoustou jiné mládeže, která do nich nepatří, se kterou si nebude nikdo vědět rady a která bude zpomalovat.

Václav Klaus mladší|foto: Jan Bartoněk

Po půl roce fungování vidíme výsledek. Z černých scénářů se toho mnoho neplnilo. Snad jen zvýšená byrokracie, kterou samo ministerstvo školství přiznává. Jinak se zatím celá inkluze týká dvou stovek dětí v celé republice. Školy už mají nyní nárokově peníze, na které mají právo dáno zákonem. Speciální ani praktické školy nezanikly. Speciální školy se dále mohou věnovat těm handicapovaným dětem, které péči potřebují. A finální rozhodnutí, kam své dítě pošlou, je na rodičích.

To neznamená, že vše dopadlo a dopadne dobře. Jistě se musí systém dále vyhodnotit, doplnit a v případě potřeby změnit. Ale na základě dat a analýz odborníků. Nahánění politických bodů na hrozbách a negativních emocích sice může fungovat, ale když se prognózy neosvědčí, je dobré si tento styl negativní kampaně pamatovat.