Thomas Kulidakis: Stávkou za lepší důchody ve světě nerovnosti

Zatímco kabinety v Aténách a Paříži trvají na potřebě reforem, zaměstnaneckým organizacím se nepříčí stávkami ochromit obě země. Otázka je, jestli je možné si ústupky vydemonstrovat.

Čtěte také

Petr Janyška: Proč Francouzi protestují a zároveň podporují reformu důchodů?

Francouzi se do boje proti reformě důchodového systému s plnou vervou pustili už vloni. Lidé v ulicích vyjádřili odpor vůči prodloužení věku odchodu do důchodu i změně způsobu výpočtu penzí. Podobné argumenty zazněly také v ulicích řeckých měst, ochromených stávkou veřejné dopravy. Navrhovaná povinnost odpracovat alespoň čtyřicet let se podle demonstrantů může rovnat odsouzení k dřině do úmoru.

Jeden z argumentů v Řecku zní, že pokud kupříkladu vysokoškolák získá práci po studiu ve dvaceti sedmi letech, do důchodu půjde v sedmašedesáti. A to za předpokladu, že ani jednou nepřijde o práci a nebude nezaměstnaný ani jeden den.

Podobně se zvýšení věku odchodu do důchodu nelíbí ani Francouzům, kteří teď mohou do penze jít v šedesáti dvou letech. Ve druhém měsíci protestů dosáhli alespoň příslibu, že se věk odchodu do penze zvyšovat nebude.

Neudržitelný systém

Vláda prezidenta Macrona nutnost reformy hájí podobně jako vláda premiéra Mitsotakise. Stávající systém je prý příliš nákladný, komplikovaný a dlouhodobě neudržitelný. Na vině je podle vlád především stárnutí populace a výhled, že se lidé dožijí vyššího věku. Výpočet ve stylu „má dáti – dal“ v sobě ale málokdy zahrnuje také sociální a politický aspekt věci.

Čtěte také

Adam Černý: Macronova zkouška penzijní reformou

Ve Francii nezaměstnanost ovšem dosahuje skoro devíti procent. Mladý prezident snahu naplnit státní pokladnu kupříkladu maskoval ekologickou daní na pohonné hmoty. V Řecku je nezaměstnanost dvojnásobná, každý sedmý Řek je přitom podle dat OECD ohrožený chudobou.

Aténská vláda, stávající i minulá, se vymyká procentem zdanění obyvatel obdobně jako ta pařížská. Budoucí nastavení penzijního systému se týká všech občanů. Většina z nich má velkou šanci se důchodového věku dočkat. I když mohou žít déle, vidina práce ve věku kolem sedmdesáti let je pro řadu lidí nepříjemná a nepředstavitelná. Pro některé obory dokonce i nebezpečná.

V obou zemích se také často skloňuje fakt, že v průběhu ekonomické krize státy nalily do bank a jiných soukromých institucí veřejné peníze, které teď chybí třeba právě na důchody.

Sociální nerovnosti

Není se tedy moc co divit, že lidé protestují, stávky a generální stávky následují jedna druhou. Žádnému kabinetu se dobře nevládne, když jsou lidé v ulicích a mají pocit nespravedlnosti. Paříž i Atény na reformách trvají, ale pod tlakem ulice se je snaží zmírnit, případně vynahradit jinde. Demonstranti dokazují, že pokud je jich dost a vytrvají, mohou dosáhnout svého.

Ze situace ve Francii a Řecku se mohou poučit i ostatní vlády států Evropské unie. Pokud občany zatlačí příliš do kouta a sáhnou jim na vidinu spokojeného stáří, dříve nebo později se začnou bouřit. Pro zachování sociálního klidu se jeví jako vhodná úvaha o lepším přerozdělení bohatství. Obzvláště ve světle pravidelné zprávy britské nevládní organizace Oxfam.

Thomas Kulidakis|foto: Khalil Baalbaki

V letošní analýze, zveřejněné před začátkem Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu, uvedla, že nerovnost ve společnosti se vymkla kontrole. Něco málo přes dva tisíce světových miliardářů bylo v roce 2019 bohatších než 4,6 miliardy lidí dohromady. V takové situaci se potřeba odcházet později do důchodu běžnému člověku vysvětluje velmi těžko.

Autor je komentátor Českého rozhlasu