Thomas Kulidakis: Reálpolitika Evropské unie a Turecka

27. březen 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Recep Tayyip Erdogan na summitu v bulharské Varně

Evropská unie je na tom ve vztahu s Tureckem rozhodně lépe než Severoatlantická aliance. Zatímco pro NATO představuje Turecko problém vnitřní, pro Evropskou unii vnější.

Tuto tezi dokázal proběhlý summit Evropské unie a Turecka v bulharské Varně. Nesl se ve znamení diplomatického uznání faktu, že momentální vztahy evropského bloku a Ankary je možné popsat jako transakční dialog neboli výměnné partnerství.

V praxi funguje tak, že jedna strana něco požaduje, výměnou něco nabízí, strana druhá pak reaguje vlastními požadavky a výsledkem je v nejlepším případě kompromis. Vzorem budiž dohoda o uprchlících z března 2016. Díky ní Turecko získalo finanční prostředky, velkou páku na unijní partnery, a Evropská unie čas k nalezení řešení problému vlastní nejednotnosti. Který zatím bohužel promrhala.

Momentální uspořádání vztahů Turecka a Evropské unie musí zákonitě dělat radost akademikům, kteří se věnují studiu teorie realistického přístupu k mezinárodní politice. Evropští představitelé ale v souladu s jejich tureckým protějškem prezidentem Erdoganem přidali ještě diplomatickou finesu sladkobolných slibů a prohlášení, o nichž je zřejmé, že nebudou v dohledné době naplněné.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan (vlevo), předseda Evropské rady Donald Tusk (uprostřed) a předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker

Tak například prezident Erdogan opustil svou tezi, že Ankara se bez unie obejde. Naopak zopakoval, že strategickým cílem Turecka je přistoupení do projektu evropského sjednocení. Unijní představitelé toto prohlášení v podstatě přijali. Samotný předseda Evropské komise Jean Claude-Juncker prohlásil, že není stoupencem „zjednodušujících a plytkých“ výzev k ukončení přístupových rozhovorů.

Obě strany se potřebují

V tomto krátkém prohlášení se skrývá určitá pravda, kterou je třeba mít na paměti. Samotná politická historie současného tureckého prezidenta budiž příkladem, jak je politika nestálá. Zatímco při svém nástupu prováděl liberalizační reformy a držel kurz směrem do klidných unijních vod, nyní se proměnil v osobu s autoritářskými tendencemi.

Nikde ale není psáno, že v Turecku bude vládnout navždy. Nebo že se Turecko v budoucnu nevydá od autoritářství směrem k opětovnému pěstování liberální demokracie s proprietami právního státu a svobody slova. Tudíž navždy uzavřít brány Evropy by byla chyba.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan (vpravo) a předseda Evropské rady Donald Tusk

V tom měl pravdu prezident Erdogan. Když ale řekl, že konec možnosti rozšíření o Turecko by bylo chybou, muselo mu být jasné, že se nejedná o víc, než vzkaz směrem k Turkům, z nichž především část pořád do Evropské unie chce.

Do Evropské unie totiž nový člen může přistoupit jen tehdy, když všichni stávající členové souhlasí. A v tomto ohledu je například postoj nové rakouské vlády naprosto jasný. Ankaru v Evropské unii Vídeň nechce. A není jediná. Současné Turecko je také terčem kritiky ze všech stran, a jako takové by ani členem být teď nemohlo.

Například OSN jej nedávno zkritizovala za porušování lidských práv. OBSE kritizovala volební praktiky, které obnáší také nový turecký volební zákon. Minulý týden Evropská rada, tedy nejvyšší představitelé unijních členských států, Turecko vyzvala, aby „zanechalo svých nelegálních akcí v oblasti východního Středomoří a Egejského moře“. Neboli že má Turecko nechat Kypr, tedy jeho uznanou řeckou část, nechat těžit zásoby zemního plynu. A přestat narušovat řecké, tudíž unijní námořní hranice.

Thomas Kulidakis

Podle předsedy unijní exekutivy Junckera je v tomto ohledu naprosto stěžejní, aby Turecko zlepšilo své vztahy s Řeckem a Kyprem, a přehodnotilo přístup k zatčeným novinářům a dvěma řeckým vojákům. Ti měli ve špatném počasí omylem překročit tureckou hranici a Turecko o jejich osudu rozhoduje.

K tomu členové evropského spolku vyjádřili znepokojení kvůli postupu Ankary v Sýrii a Iráku vůči Kurdům. Z toho všeho je tedy zřejmé, že jinak než výměnným obchodem se zatím komunikovat nedá. Obě strany se přitom potřebují. Turecko Evropskou unii potřebuje ekonomicky, unie Turecko bezpečnostně. Svou pozici ale sama oslabila nejednotou v řešení uprchlické otázky.

autor: thk
Spustit audio