Thomas Kulidakis: Násilí při demonstracích je výraz neschopnosti naslouchat

V posledních dnech jsme to viděli v Řecku, Srbsku i v zemích mimo starý kontinent. V Srbsku vyšli občané do ulic kvůli nesouhlasu se znovuzavedením karanténních opatření. Nechyběly známé scény s kulisami Molotovových koktejlů, slzného plynu, zraněných na obou stranách. Bělehradská vláda si nakonec své původní rozhodnutí rozmyslela. Lidé nemusí zůstat zavření doma, protože zákaz vycházení neplatí.

V Řecku se konzervativní vláda rozhodla prosadit zákon omezující stávky a demonstrace. S argumentem, že právo na vyjádření politického názoru je stejně hodnotné jako možnost lidí dostat se bez komplikací k lékaři nebo do práce. Část veřejnosti legislativní opatření odsoudila jako protidemokratický krok navazující na obdobnou normu vojenské junty z roku 1971. Hlasování parlamentu tedy doprovázely násilné srážky v jeho okolí. Obrázky podobné Srbsku, zákon ale i tak prošel.

Rozporuplné výsledky

Čtěte také

Je rasismus i v Česku? Proč vyvolala smrt Floyda celosvětové protesty?

Podobné výjevy bylo možné vidět nedávno kupříkladu také v Hongkongu, Francii nebo ve Spojených státech amerických. Ve Francii žluté vesty uspěly v odporu proti speciální dani na pohonné látky. Výsledek hnutí proti rasismu v USA je zatím nejistý.

Na jednu stranu se o problému více mluví, na druhou stranu důsledek může leckomu připomínat hon na čarodějnice doprovázený mimo jiné přepisováním uměleckých počinů minulosti. Zápas studentů a nejen jich v Hongkongu ke splnění požadavků demokratizace a větší nezávislosti na Pekingu nevedl.

Zmíněné výrazy politického názoru a požadavků vždy provázelo násilí na obou stranách barikády. Bezpečnostní složky i část demonstrantů proměnily ulice v bojiště. Otázkou zůstává, jestli je pro demonstranty nutné se k používání krajních prostředků uchylovat.

Český klid

Čtěte také

Na Letnou chodí demonstrovat spíš ti spokojenější. Nespokojení nechodí nikam, myslí si novinář Zídek

Mnoho z nich pravděpodobně věří, že bez patřičného důrazu dokázaného zraněními, ekonomickými škodami, hrozbami a nepokoji by ničeho nedosáhli. Možná se obávají toho, k čemu už vícekrát došlo v České republice. Nezáleželo například na tom, kolik tisíc lidí se shromáždilo v protestu proti stávající vládě na Letné. V konečném důsledku to byl jeden protest z mnoha, na stávajícím stavu věcí nic neměnící.

Nebylo by tak divu, kdyby se časem i demonstrace v České republice radikalizovaly. Lidé, kteří mají pocit, že je nikdo neslyší, mají tendenci ke krajnostem. Všechny naše vlády by si měly opakovat, že komunikace je základ řešení všech problémů. Její nedostatek vede jen k prohlubování nedorozumění.

Spolupracovník Českého rozhlasu v Řecku Thomas Kulidakis|foto:Archiv Thomase Kulidakise,Český rozhlas

Potenciální občanští hybatelé změn u nás i ve světě by si zase měli opakovat slova, která pronesl spisovatel Albert Camus: „Revoluce se mohou prosadit násilím, ale udržet se mohou jedině dialogem.“ Revoluce coby výraz pro změnu by každopádně neměla vést k devoluci.

Nejvíce žádoucí způsob dosažení změny je nenásilný svobodný dialog, který výměnou názorů vede k evoluci. To ale předpokládá schopnost více i méně mocných naslouchat.

Autor je komentátor Českého rozhlasu