Thomas Kulidakis: Jak měla španělská vláda bránit ústavnost v zemi?
Centrální španělská vláda měla v zásadě dvě možnosti, jak přistoupit k odhodlání regionální vlády Katalánska uspořádat nezávazné a nelegální referendum o nezávislosti na Madridu.
Tu první vystihnul španělský premiér slovy „bylo by jednodušší dívat se stranou“. Druhá možnost byla využít všechny zákonné nástroje a pořádání referenda, které španělský ústavní soud označil za nelegální, zabránit.
Rozhodnutí španělského ústavního soudu o nelegálnosti referenda bylo možné očekávat. Došlo k němu už v roce 2014, kdy chtěli katalánští nacionalisté také uspořádat referendum. Tenkrát se ještě regionální politici rozhodli podřídit. Aby se koza nažrala a vlk zůstal celý, uspořádali takzvané nezávazné hlasování.
Přišlo 40 procent voličů, z nich bylo 80 procent pro nezávislost. Výsledek nijak oslnivý nebyl, odpůrci nezávislosti, kteří jsou méně slyšet, ale patrně jich bylo víc, se převážně nedostavili. Celá věc pak měla dohru, když několik tehdejších katalánských politiků dostalo u soudu trest zákazu politické činnosti.
Katalánští nacionalisté ale na svůj záměr nerezignovali. Jejich snaha vyvrcholila právě skončeným hlasováním, ze kterého si svět bude asi nejlépe pamatovat záběry lidí zraněných při střetech s policejními jednotkami španělské centrální vlády.
Maximální násilí
Madridská vláda reagovala opravdu tvrdě a pohled na obušky policejních bijců, kteří když nebili, stříleli alespoň zakázanými gumovými projektily, ten opravdu hezký není.
Na druhou stranu je platný argument španělské vlády, že referendum bylo nelegální. Ze dvou špatných možností tedy zvolila tu, která jí náleží z moci ústavou jí propůjčené. V souladu s definicí státu německého sociologa Maxe Webera, podle nějž je stát útvar, který na území pod svou jurisdikcí drží monopol legitimního násilí.
Pokud by tato možnost zanikla, hrozila by anarchie. Jestliže tedy jiné prostředky selžou, nastupuje moc donucovací. Která, pokud se přežene, má za výsledek zmíněné nehezké obrázky.
Jejími jinými projevy je například klasický trest, který následuje při porušení zákona. To znamená, že na základě rozhodnutí španělského ústavního soudu, jakožto nejvyššího orgánu právního státu v zemi, španělská vláda vynucovala dodržování platného práva. Protože ani ona, ani katalánští separatisté by neměli stát nad zákonem.
Srovnávat tedy situaci ve Španělsku se současnou kritikou stavu právního státu v Polsku je srovnání naprosto nepříhodné. V Polsku je ohrožená nezávislost soudnictví, v níž hrozí podřízení soudní moci, moci výkonné. Tedy teoreticky může soudce rozhodovat na základě pokynu mocných.
Ve Španělsku ale vláda soudní rozhodnutí vynucovala. Pokud by tak neučinila, její legitimita by se rozplynula, protože by se ukázalo, že nedokáže právo vynutit. Pokud by se španělská vláda dívala stranou a nechala nelegální referendum proběhnout, ztratila by část opodstatnění své moci.
Ve státě, ve kterém má Katalánsko více než málo autonomie. Už teď si například řídí školství, část financí, má svou vlajku, znaky, i vlastní policii. Pokud by ale Katalánci skutečně chtěli pryč od zbytku Španělska, jiné, než maximální násilí by jim nezabránilo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
