Thomas Kulidakis: Jak bojovat proti dezinformacím nejen koronavirovým
Evropská komise ústy české eurokomisařky Věry Jourové představila další akční plán ochrany demokracie před dezinformacemi.
Covidová pandemie prý zvýraznila potřebu zásahu, protože by občanům mohli dezinformátoři rozmluvit i očkování.
Čtěte také
O šíření dezinformací ohledně vakcín mluvila Věra Jourová už na jaře a za svým názorem si dodneška stojí. Zároveň jsme se dozvěděli, že Evropská komise chystá celý soubor opatření – ta podle ní mají ochránit demokracii ohroženou vážnou dezinformační nemocí, která systém může rozložit. Kromě boje na tomto poli se Unie má věnovat podpoře nezávislých médií a ochraně transparentnosti voleb.
To jsou všechno ryze bohulibé záliby, na kterých je možné se shodnout. Otázka ale zní, jestli právě záměr vynucovat závazná pravidla pro internetové platformy není spíše voda na mlýn dezinformátorů. Pro demokratickou společnost je totiž charakteristický určitý kvas názorů, ze kterého si lidé disponující svobodou slova a vyjádření myšlenek mohou vybrat. Výsledek na základě vytříbení jednotlivých postojů pak může sloužit jako motor pokroku.
Správný druh boje s dezinformacemi
Čtěte také
Na tom je ostatně založená také věda, která pomocí neustálé debaty, zpochybňování daného a zdánlivě jistého prostřednictvím soupeření vědeckých názorů, pokusů a omylů postupuje vpřed. A s ní také celé lidstvo. Někdy to dopadne tak, že jeden krok vpřed jsou dva kroky zpátky, ale zatím se lidstvo nezničilo. I jaderné štěpení po výbuchu dvou bomb dokázalo využít ve svůj prospěch. Ze sociálního kvasu a umožnění života myšlenek v dané době nepřístojných zrodil se i zázrak renesance a osvícenství.
V tomto ohledu se jeví jako nešťastné, že by nějaký cenzor měl určovat, který názor je přípustný a který už ne. Ty nepřípustné jsou minimálně ve většině Evropy jasné. U nás se souhrnně označují jako propagace hnutí směřujících k potlačení lidských práv a svobod člověka, hlásání rasové a náboženské nesnášenlivosti a podobně. Co není zakázáno, je povoleno. Tak to je správné a pro demokracii, obzvláště tu liberální, vhodné. Zakázané ovoce navíc také nejvíce chutná, toho ostatně mohou dezinformátoři využít. V dnešní informační dálnici si každý nakonec to své najde.
Čtěte také
Například na tvrzení, že lidé se nechtějí zčásti očkovat i kvůli dezinformacím na internetu, které šíří údajně Rusko a Čína, může něco být. Stejně tak ale dezinformace mohou plynout z jiné části světa. Je to ošidné tvrzení, obzvláště ve chvíli, kdy se pak tisk a politici v obou dotčených zemích mohou ironicky smát, že přece i oni vyvíjejí vakcíny. Mnohem logičtější vysvětlení je, že se lidé mohou bát, protože vakcíny byly vyvinuty nebývale rychle.
V takovou chvíli by tedy politické vedení, s Evropskou komisí v čele, místo akčních plánů počítajících s různými postihy mělo přistoupit k nejlepšímu způsobu boje – informacemi a dobrým příkladem. Tedy uveřejnit co nejsrozumitelněji, na základě tvrdých i měkkých dat, proč i rychle vyvinutá látka může být bezpečná. A pak se jí nechat před zraky veřejnosti naočkovat. Když to zvládnou političtí vůdci ve Velké Británii, ale také v Řecku nebo Srbsku, tedy národních státech, nic nebrání jít příkladem i bruselské unijní skvadře.
Obecně platí, že místo alokace peněz do dobře míněných akčních plánů zavánějících cenzurou by dané finanční prostředky měly radši směřovat do školství a zdravotnictví, aby si zdraví a vzdělaní lidé sami mohli pomoct v boji s dezinformacemi a dokázali si uvědomit výhody demokracie oproti autoritářství.
Házet všechno na zahraniční vlivy totiž zavání skrýváním vlastní neschopnosti a bezmoci. Vzpomeňme jen na snahu udržet v Unii navzdory koronaviru otevřené hranice a zavést jednotný postup. Dopadlo to chaosem, ze kterého se vynořil řád, ve kterém si každý členský stát dělá, co chce. Správný druh boje s dezinformacemi spočívá ve srozumitelném informování a dobrých příkladech, ne v zákazech a vynucování.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
