Thomas Kulidakis: Evropané mají malou a reálnou šanci zachovat jadernou dohodu s Íránem

15. květen 2018
Thomas Kulidakis

Po Rusku a Číně se íránský ministr zahraničí dočkal potvrzení slíbené snahy o dodržení jaderné dohody i od jednoho z dalších signatářů, Evropské unie.

Ta se na uzavření dohody v roce 2015 podílela společně s pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN a Německem. Optimismus a snaha jsou sice dobrý začátek, ale to samo o sobě nestačí.

Íránský emisar Džavád Zaríf se sešel s vysokou představitelkou Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federicou Mogheriniovou

Jasně najevo to dal také íránský emisar, který se před večerní schůzkou s Francií, Německem a Velkou Británií sešel s vysokou představitelkou Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federicou Mogheriniovou. Schůzka podle něj byla dobrá a konstruktivní, přičemž jednání budou další dva týdny pokračovat.

Vypovězení dohody s Íránem je precedens. Jaký má teď KLDR důvod věřit Američanům? ptá se Tureček

Břetislav Tureček

Spojené státy odstupují od mezinárodní jaderné dohody s Íránem. Podle amerického prezidenta Donalda Trumpa byla smlouva šílená, protože nemohla Íránu zabránit v získání jaderných zbraní.

Přeloženo do běžné lidské řeči je tedy zřejmé, že k žádnému zásadnímu průlomu nedošlo a kromě odhodlání se hledá cesta, jak očekávanému sankčnímu tlaku Spojených států odolat. A to jak ze strany Teheránu, tak případně evropských států sdružených v projektu evropské integrace. 

Evropanům přitom nejde jen o ekonomické zájmy například francouzské ropné společnosti Total, taktéž francouzského Airbusu, německého Siemense nebo automobilky Volkswagen, na jejíž prosperitě by zprostředkovně přes českou Škodu mělo záležet i České republice.

Společný evropský unijní krok

Jde také o jeden z historických momentů, v němž Evropská unie a evropské státy mohou dosáhnout zvýšení důvěry v očích své veřejnosti, emancipace v zahraniční politice od Spojených států a přesvědčit zbytek světa, že na názor Evropy je třeba brát ohled i jindy, než když se jedná o možnost získat nějaké ty peníze výměnou za kontrolu migrace nebo třeba na rozvoj.

Hněv vůči USA je v Íránu patrný na každém kroku. Konec sankcí prosperitu nepřinesl

Íránka kráčí podél výmluvné nástěnné malby na zdi, která obklopuje areál bývalé americké ambasády v Teheránu (8. května 2018).

Poté, co americký prezident Donald Trump v úterý oznámil, že se Spojené státy stahují z íránské jaderné dohody, vzrostlo na Blízkém východě napětí. Íránské jednotky na syrské straně Golanských výšin v noci na dnešek vypálily zhruba 20 střel a raket na izraelské cíle. Izrael palbu opětoval a nad ránem zasáhl desítky íránských cílů v Sýrii, mimo jiné sklady zbraní, odpalovací rampy či zpravodajská centra využívaná íránskými revolučními gardami.

V případě evropských států a unie se ale kromě optimismu nabízí jen určitý omezený počet opatření, které je možné uplatnit. Řada z nich by přitom obnášela otevřený konflikt s Bílým domem. Rozhodující bude právě odvaha a odhodlání postavit se americkému prezidentovi a zvednout jím hozenou rukavici vyšívanou naprostým ignorováním názoru evropských spojenců.

Mezi ty pár účinné možnosti Evropanů spadají například odvetné sankce v případě sankcionování evropských firem Spojenými státy. Dále využití zdrojů Evropské investiční banky, která by se mohla podílet na přímých investicích v Íránu a zároveň operovat eurové finanční toky evropských společností a vlád.

Stejně jako v minulosti si také Evropská unie může stěžovat u Světové obchodní organizace, ovšem s rizikem, že Donald Trump si z mezinárodních institucí stejně nic nedělá. Za ten nejextrémnější a rozhodně předčasný krok by šlo označit případné stažení velvyslanců evropských států ze zámoří. K takové eskalaci snad ale nedojde.

Adam Černý: Macron i Orbán mluvili o Evropě, ale každý jinak

Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emmanuel Macron v německých Cáchách

Cena Karla Velikého patří k nejstarším a k nejprestižnějším evropským oceněním, Čechy může těšit, že k jejím laureátům patří i jejich krajan Václav Havel.

Riziko plynoucí z dominance dolaru na světových trzích, případných soudních sporech, obstavování majetku evropských společností ve Spojených státech a dalších nepříjemných postihů, ale naději na nějaký rozhodný a společný evropský unijní krok nevzbuzuje. Navíc jako vždy jakékoliv kroky na unijní úrovni budou muset projít dlouhým a složitým rozhodovacím procesem.

Takže se spíše zdá, že budeme opět muset spolknout hořkou pilulku v podobě jistoty, že na případnou sílu v jednotě působící půlmiliardy Evropanů se spolehnout moc nemůžeme. Ale kdo ví, naděje umírá poslední.