Thomas Kulidakis: Britská premiérka měla o brexitu nechat hlasovat

Theresa Mayová
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Theresa Mayová
0:00
/
0:00

Odklad hlasování o brexitové dohodě je zbytečný krok, který ponižuje premiérku Mayovou i její zemi. Velká Británie se dostala do pozice, kdy bude muset spoléhat na dobrou vůli kontinentální Evropy a vypadá nedůvěryhodně.

Čtěte takéBritský chaos. Mayová chce od unie ústupky, předem prohrané hlasování o brexitové dohodě odložila

Šéfka londýnského kabinetu klidně mohla nechat klíčové hlasování proběhnout. Pokud by podle očekávání neuspěla, na další postup by v souladu s britskými pravidly měla tři týdny. Během nich by mohla udělat to samé, o co se pravděpodobně pokusí už na čtvrtečním unijním summitu.

Tedy přesvědčit zbytek Evropské unie, aby jí vyšel nějak vstříc a pomohl plán brexitu á la Mayová vybarvit v lepším světle pro britské zákonodárce.

Země, která neví, co chce?

Kdyby britská premiérka neutekla na poslední chvíli z boje, mohla by hrát na strunu soucitu zbytku Unie coby oběť nepřejících zákonodárců, kteří nedokázali ocenit kompromisní ujednání, protože z logiky věci bylo nedostatečné pro stoupence setrvání v Unii i pro odpůrce členství. Odloženým hlasováním se ale vmanévrovala do pozice představitelky země, která vlastně neví, co chce. Pro evropské instituce i členské státy je tak těžké Spojenému království vyjít vstříc, i kdyby moc chtěly.

Filip Nerad: Britský boj o brexit

Brexit

V roce 1922 vypukla v Irsku kvůli dohodě s Londýnem bratrovražedná občanská válka. O 96 let později je kvůli dohodě ve válce sama Británie. Naštěstí ne v té opravdické, ale v politické.

Na jejich dobrou vůli ostatně není radno příliš sázet. Španělé mají problém s Gibraltarem, Francouzi a Dánové s rybolovem. Některé nové členské státy, včetně České republiky, se pro změnu mohou cítit uražené. Vždyť podstatnou roli v těsně odhlasovaném brexitu hrála nechutná kampaň odmítající „východoevropské unijní migranty“. Především jižní křídlo Unie zase dlouhodobě prosazuje zlepšení vztahů s Ruskem, čemuž Londýn dlouhodobě brání. Největší unijní státy si brousí zuby na růst svého vlivu.

Někteří stoupenci evropského sjednocení by také mohli poznamenat, že Velká Británie vlastně nikdy zase tak moc do Evropy nepatřila. Orientovala se na Spojené státy americké a své bývalé kolonie víc než na integraci. Ostrovní monarchie ani příliš nepokročila ve standardizaci. Dva příklady mluví za vše: do elektrické zásuvky Evropan z kontinentu potřebuje redukci a automobily jezdí stále vlevo.

Vše výše zmíněné je sice pravda, i přes to by si ale Velká Británie určitou vstřícnost zasloužila. Dlouhá desetiletí patřila mezi největší čisté plátce do unijního rozpočtu, takže financovala různé aktivity, včetně našeho rozvoje prostřednictvím strukturálních fondů. Případnou velkorysost kontinentální Evropy ale kromě nejistoty, co vlastně Británie chce, limituje několik dalších hledisek.

Tvrdý brexit, nebo žádný

Thomas Kulidakis

Znovu vyjednat brexitovou smlouvu by se pravděpodobně nestihlo. Za prvé by sedmadvacet států muselo schválit nový mandát pro vyjednavače. Za druhé by nové ujednání nestihly schválit jednotlivé parlamenty. Za třetí by nebyl čas na jednání o budoucích vztazích. Teď je na stole pouze podoba odchodu Velké Británie.

Nabízí se tedy možnost nějaké politické deklarace neboli příslibu dobrých úmyslů. Britským zákonodárcům by to ale asi nestačilo stejně, jako deklarace doprovázející současnou dohodu. Navíc z vystoupení vůdce labouristické opozice Jeremyho Corbyna je zřejmé, že kritizovat umí hezky, alternativu ale nenabízí.

Ať už tedy do Bruselu Theresa Mayová přijede s prosíkem nebo uraženou hrdostí, alternativy jsou jasné. Buď pro všechny špatný tvrdý brexit, nebo ideálně žádný brexit. Podle Evropského soudního dvora i zbytku Unie Velká Británie může stále zůstat, aniž by se ponížila. Stačí, když pošle dopis, že si brexit rozmyslela.