Thomas Kulidakis: Brexit, Francie, Španělsko a zahraničně politická důvěryhodnost EU

Theresa Mayová a Jean-Claude Juncker po setkání v Bruselu
Theresa Mayová a Jean-Claude Juncker po setkání v Bruselu

Setkání předsedy Evropské unie a šéfky britské vlády se obešlo bez velkých gest a tiskových konferencí. Není se co divit.

Zatímco Mayové se třese půda pod nohama kvůli odporu domácí politické scény, Junckerovi prohlubuje vrásky reálpolitika a nespolehlivost některých členských států.

Gibraltar se může stát předmětem sváru při vyjednávání brexitu

Gibraltarské střídání stráží

Mnoho písku, vysoká skála a 33 tisíc obyvatel, to je Gibraltar, britské zámořské území, kterému hrozí, že se stane předmětem sváru mezi Evropskou unií a Velkou Británií. Důvodem je v pátek zveřejněný návrh dokumentu, který určuje pravidla pro vyjednávání o brexitu a který by Španělsku umožnil vetovat všechna rozhodnutí týkající se Gibraltaru. O tématu se rozepisuje server Huffington Post

Francie a Španělsko se totiž snaží na poslední chvíli vytěžit z brexitu maximum. Jejich chování ale ohrožuje zahraničně politickou důvěryhodnost Evropské unie. Na druhou stranu ovšem slouží jako důkaz některých výhod, které unie svým členům skýtá.

Nejdříve ale k samotnému podrývaní obrazu Evropské unie v zahraničí. Madrid i Paříž prosazováním svých partikulárních zájmů nejen podkopávají dosavadní příkladnou jednotu ostatních zemí v jednáních o brexitu, ale především dávají špatný signál do budoucnosti.

Proč by se nějaký jiný blok nebo stát měl příště spoléhat na slovo unijních vyjednavačů, když ho může kdykoliv jakýkoliv členský stát ohrozit. Notabene, pokud se tak děje kvůli lokálním zájmům, které nemají s vývojem celku nic společného.

Když se členské státy shodnou

V případě rybolovu si Francie může vše s britskou vládou dohodnout ať už po vystoupení Spojeného království z unijního bloku nebo souběžně prostřednictvím dvoustranného jednání. Jiným zemím ale může v podstatě být daná otázka jedno, pokud nechtějí vyměnit svou solidaritu s Paříží za něco jiného.

Jan Bednář: Spor o Gibraltar budí emoce

Jan Bednář

Tak jako se rozvod dvou lidí spjatých po léta v manželství neobejde bez emocí, i když jsou to lidé dospělí a v běžném životě rozumní, tak ani odchod Británie z Evropské unie neprojde úplně bez rozčílení.

V případě Španělska dochází k opětovnému řešení dějinné události staré tři staletí. Jestliže na začátku 18. století Španělé Gibraltar ztratili, je to pro ně jistě dějinná rána. Neexistuje ale důvod, proč by vláda v Madridu měla kvůli staré rozmíšce kazit dohodu ostatním zemím, které zajímá současný a budoucí stav vztahů s Velkou Británií. Především obchod, volný pohyb osob, práva občanů a bezpečnostní spolupráce.

Pokud východoevropské země dokázaly spolknout urážky brexitářů, kteří argumentovali hlavně migrací z nových členských zemí, mělo by být i Španělsko schopné spolknout historickou křivdu. A dojednat si vztahy bilaterálně, bez hrozby zablokovat celou dohodu o odchodu Spojeného království z Evropské unie.

Chování Francie a Velké Británie je samozřejmě pochopitelné z hlediska reálpolitiky, ale v konečném důsledku škodí všem. Vše navíc působí kouzlem už jednou viděného.

Jak by dopadla případná britsko-španělská válka o Gibraltar?

Gibraltar

Kdo by zvítězil ve válce mezi Británií a Španělskem? Před rokem vypadal ozbrojený konflikt mezi Velkou Británií a Španělskem zcela nepravděpodobně, teď je ale nejspíš nevyhnutelný, začíná ironický text magazínu Vice. Británie opouští Evropskou unii, budoucnost Gibraltaru je nejasná a britská vláda by se ráda vrátila do dob impéria.

V roce 2016 dokázal místní parlament ve frankofonní části Belgie ohrozit a zablokovat obchodní dohodu, kterou Evropská unie dojednávala s Kanadou skoro šest let. Celosvětové ostudě se nakonec Evropská unie dokázala vyhnout, Valonové ustoupili, ale pachuť ohledně důvěryhodnosti slibů celé unie zůstala. 

Podobně jsme na tom teď i v případě Francie a Španělska. Obě země měly dost času v průběhu brexitových jednání dosáhnout svého, takže zneužívat postavení silnějšího vůči Velké Británii není správné ani politicky prozíravé.

Zastánci takového chování by samozřejmě mohli říci, že je to důkaz hodnoty Evropské unie pro její členské státy. Schopnost jedné země i lokálního parlamentu zablokovat vše, to je přece důkaz demokratičnosti a ohledů i na nejmenší části velkého celku.

Zastánci by také mohli zmínit, že se aspoň ukázala hodnota Evropské unie pro mír, když spojením dřívějších nepřátel staví otázky spojené s teritoriálními vodami nebo správou Gibraltaru stranou.

Mohli by také říci, že nebýt brexitu, nic by se řešit nemuselo. Dodat, že se alespoň ukázala síla jednotného půlmiliardového bloku, který potřebuje mnohem méně Velkou Británii než ona Evropskou unii.

Thomas Kulidakis

To vše je sice část pravdy, ale nic to nemění na tom, že pro úspěšnou budoucnost Evropské unie je důležité, aby jednou dohodnuté slovo platilo. Když se členské státy uvnitř bloku jednou shodnou a unijní vyjednavači pak stanovisko sdělí v zahraničí, nic by se už kvůli partikulárním zájmům měnit nemělo. Jen tak může mít projekt sjednocení šanci na úspěch.