Thomas Kulidakis: Bez spolupráce Hamáček se Zimolou záchrany ČSSD nedosáhnou

ČSSD totiž po propadu v loňských parlamentních volbách potřebuje nalézt směr, cíl a způsob, jak stručně a jasně oslovit voliče, kteří přeběhli k jiným stranám nebo k volbám vůbec nepřišli. V tomto ohledu je na tom sociální demokracie ještě hůře, než byla po pádu Nečasovy vlády ODS.

V případě občanských demokratů totiž byl zřejmý problém, který se dal vyřešit volbou z pohledu veřejnosti i strany samotné nejčistšího předsedy. Tedy takového, který nebyl zatížený podezřelými korupčními vztahy.

ČSSD na druhou stranu musí přemítat, kde udělala chybu, protože se propadla po čtyřech letech relativně úspěšné koaliční vlády, v čele které stála. Volba nejužšího předsednictva strany ukázala, že prozatímní vnitřní reflexe poměrně přesně kopíruje realitu. Za prvé se ČSSD dopustila neodpustitelného lavírování, po němž nikdo už vlastně nevěděl, které prohlášení platí a co vlastně strana chce.

V tomto stavu se ocitla díky vlastní vnitřní nejednotnosti, kdy si sociální demokraté pletli přirozenou demokratickou diskusi, která demokratické straně přísluší, s vyřizováním účtů na veřejnosti. Ono totiž vyříkat si něco za zavřenými dveřmi a pak vyjít na veřejnost s jednotným kompromisním postojem působí mnohem lépe, než volné pásmo názorů, programových úvah a vzájemného osočování.

40. sjezd ČSSD v Hradci Králové|foto: ČTK, David Taneček,ČTK

Dát straníkům pocit sounáležitosti

Takového ideálního stavu lze totiž dosáhnout jen ve chvíli, kdy všechny hlavní názorové proudy mají své zastoupení. Je tedy dobře, že se nový předseda Jan Hamáček, schopný vyjít téměř s každým, rozhodl pro Jiřího Zimolu, který je schopný rétor. A oproti Hamáčkovi, stoupenci spíše progresivního křídla, představuje tradiční pojetí sociální demokracie.

První prohlášení obou mužů poté, kdy dostali potřebné množství hlasů, ukázala tedy pochopení, že cesta k úspěchu v první řadě spočívá ve vzájemné podpoře a dohodě, kdo a jak bude mluvit.

Jiří Zimola se jeví jako politik, který dokáže oslovit davy, Jan Hamáček zase jako politik manažer, který dokáže udržet pohromadě stranu, v níž se straníci oslovují „příteli“ a „přítelkyně“, ale moc přátelští k sobě tradičně nikdy nebyli.

Důraz na zrušení karenční doby, tedy aby se opět plně proplácely první tři dny nemocenské, dostupné nájemní bydlení nebo sektorová daň zcela jistě patří do výbavy moderní levicové strany. Ale k nalákání voličů a odražení ode dna je potřeba především zásadní spolupráce nejen stranického vedení, ale celé strany.

Thomas Kulidakis|foto: Khalil Baalbaki

V tomto ohledu si čerstvě zvolený předseda Jan Hamáček a prvním místopředseda Jiří Zimola jen stěží mohou dovolit luxus pomalých kroků nebo váhání. Pokud se jim nepodaří vzájemně se doplňovat a dát straníkům pocit sounáležitosti, ČSSD bude stále blízko okraje politické propasti, kterou v České republice symbolizuje pětiprocentní hranice pro vstup do Poslanecké sněmovny.