Tereza Němečková: Nový příběh české zahraniční rozvojové politiky

Čtěte také

Tereza Němečková: Škrty v rozvojové spolupráci. Úspora, nebo krok k méně stabilnímu světu?

Debaty o proměně zahraniční rozvojové politiky dnes probíhají napříč západními zeměmi. Rostoucí vliv Číny v zemích globálního Jihu i tlak na veřejné rozpočty vedou evropské státy k většímu zapojení soukromého kapitálu.

Symbolem této proměny se stala iniciativa „Global Gateway“, jejímž prostřednictvím Evropská unie podporuje investice do infrastruktury, energetiky nebo digitalizace a zároveň posiluje svůj politický i ekonomický vliv v partnerských zemích.

Podpora firem

V tomto kontextu představil ministr zahraničí Macinka „nový příběh“ české rozvojové politiky. Dosavadní model založený na „grantech a darech“ chce nahradit přístupem postaveným na „strategickém zájmu, ekonomické logice a partnerství“. Rozvoj podle něj znamená především „obchod, infrastrukturu, export, know-how a spolupráci stát–stát–byznys“.

Čtěte také

Co všechno ovlivňuje uzavřený Hormuzský průliv? Cenu ropy, zemědělství i humanitární pomoc

Právě zde však český přístup začíná vybočovat. Zatímco západní země hledají, jak propojit investice soukromého sektoru s tradičními nástroji rozvojové politiky, Macinka staví svůj příběh na podpoře českých firem.

Není na tom na první pohled nic špatného. Firmy přinášejí inovace a pracovní místa, zejména pokud v partnerských zemích dlouhodobě investují a budují místní kapacity. Jejich zapojení do rozvojové politiky je proto žádoucí.

Jenže jak upozorňoval nositel Nobelovy ceny Amartya Sen, skutečný rozvoj nespočívá v tvorbě bohatství, ale v rozšiřování možností lidí vést důstojný život. K tomu jsou zapotřebí kvalitní instituce, vzdělání, zdravotnictví, bezpečnost a fungující veřejná správa – tedy oblasti, které soukromý sektor zpravidla nezajišťuje.

Investice jen jako jedna část podpory

Zkušenosti z mnoha rozvojových zemí ukazují, že samotná spolupráce státu a byznysu rozvoj nezaručí. Řada států přitahuje významné investice a dosahuje hospodářského růstu, přesto zde přetrvává chudoba, nerovnost i slabé instituce.

Čtěte také

Zastavila by se bez nich péče o lidi na okraji společnosti i velké festivaly. Rok 2026 patří dobrovolníkům

Právě zde se ukazují limity přístupu založeného převážně na investicích a exportu. Stačí se podívat na současné šíření eboly v Demokratické republice Kongo a položit si otázku, jak by podobnou krizi vyřešily zahraniční investice.

Tradiční rozvojová a humanitární spolupráce má proto stále své nezastupitelné místo. A vzhledem k rostoucímu počtu ozbrojených konfliktů, přírodních katastrof či ústupu demokracie bude její význam spíše narůstat.

Právě proto se evropské země nesnaží rozvojovou spolupráci investicemi nahrazovat, ale oba přístupy propojovat. Eurokomisař Jozef Síkela představuje „Global Gateway“ jako model založený na principu „360 stupňů“, v němž jsou investice pouze jednou součástí širší podpory vzdělávání, výzkumu, veřejných institucí a místních komunit.

Víc než jen podpora firem

Takový přístup vyžaduje zapojení různých aktérů, včetně místní občanské společnosti. České rozvojové a humanitární organizace, univerzity a výzkumná pracoviště si v posledních letech vybudovaly rozsáhlé kontakty v zemích globálního Jihu, disponují zkušenostmi a znalostí místního prostředí a mohou pomoci zajistit, aby investice přispívaly k dlouhodobému rozvoji partnerských zemí.

Čtěte také

Filip Nerad: Evropa stojí před volbou stát se hráčem, nebo být jen hřištěm

V Macinkově příběhu však jejich zapojení chybí. Nevládní organizace označuje za součást zastaralého modelu, univerzity a výzkumný sektor nezmiňuje vůbec. Chybí ale také jasná strategie: se kterými zeměmi chce Česká republika budovat dlouhodobá partnerství, v jakých oblastech a s jakým cílem?

Macinkova představa se spíše blíží americkému konceptu „Trade Over Aid“, podle něhož mají obchod a investice postupně nahrazovat tradiční rozvojovou pomoc. Tento přístup nachází podporu zejména v konzervativních kruzích a rezonuje s trumpovským pojetím zahraniční a rozvojové politiky.

V Evropské unii zůstává ale spíše okrajový. Většina členských států se snaží hledat rovnováhu mezi ekonomickými zájmy a širšími rozvojovými cíli. Chceme-li žít ve stabilnějším a bezpečnějším světě, měli bychom i od české rozvojové politiky chtít víc než jen podporu českých firem.

Autorka je vedoucí Centra pro studium Afriky Metropolitní univerzity Praha