Tereza Němečková: Maroko na nové čínské stezce do Evropy

Maroko už dávno není zaostalou ekonomikou závislou na těžbě fosfátů a na zemědělství. Během posledních let se posunulo mezi pět největších afrických ekonomik. Africká rozvojová banka jej dokonce nedávno označila za zemi s nejrozvinutější průmyslovou základnou na kontinentu.

Čtěte také

Tereza Němečková: Maroko jako strategický partner Evropy. Je výrok o „Marocké Sahaře“ promyšlený krok?

Maroko je dnes největším výrobcem automobilů v Africe, významným centrem leteckého průmyslu s investicemi firem jako Boeing nebo Lockheed Martin a také lídrem v oblasti obnovitelných zdrojů energie. V zemi jezdí vysokorychlostní vlak přes 300 kilometrů za hodinu a nedaleko Marrákeše vyrůstá jeden z největších solárních energetických komplexů na světě.

Pravidelný návštěvník si nemůže nevšimnout rychlého infrastrukturního rozvoje. Vznikají nové silnice, dálnice, železnice, letiště, ale i univerzity a výzkumná centra. Symbolem této proměny je přístav Tanger Med, dnes největší ve Středomoří i v celé Africe.

Nejde přitom jen o přístav, ale o rozsáhlý průmyslový a logistický hub s výhodnou polohou u Gibraltarského průlivu. V jeho okolí působí například automobilky Renault a Stellantis i desítky dalších výrobců napojených na globální dodavatelské řetězce.

Schopnost Evropy reagovat na nový model

Součástí tohoto průmyslového komplexu je také Tanger Tech City. Vznik tohoto projektu byl oznámen před 10 lety po setkání marockého krále Mohammeda VI. a čínského prezidenta Si Ťin-pchinga.

Čtěte také

Jan Fingerland: Mladé Maroko zabouřilo

Na ploše přes dva tisíce hektarů zde vznikla zvláštní ekonomická zóna nabízející investorům rozsáhlé pobídky – od daňových prázdnin přes nulová cla až po osvobození od některých dalších poplatků.

Od covidové pandemie směřovalo do Maroka přibližně 6 miliard dolarů čínských investic, čímž se Maroko stalo jednou z nejvýznamnějších destinací čínských investic v blízkosti evropského trhu. Jen namátkou, nedávno oznámila čínská firma Gotion High-Tech investici ve výši 1,3 miliardy dolarů do výstavby továrny na výrobu autobaterií u města Kenitra.

Bank of China si zřídila regionální africké centrum v Casablanca Finance City, odkud finančně podporuje expanzi čínských firem napříč africkým kontinentem. Pobočky zde ale mají i další významné čínské firmy jako je Huawei, Lenovo nebo Union Pay.

Čtěte také

Tereza Němečková: Geoekonomika aneb když se suroviny stávají mocenskou zbraní

Kombinace moderní infrastruktury, investičních pobídek, dostupné energie, levné pracovní síly, ale i geografické blízkosti Evropy dělá z Maroka zajímavou investiční příležitost. Pro Čínu je o to zajímavější, že Maroko má bezcelní obchodní dohodu podepsanou jak s USA, tak s Evropskou unií. To nemá žádná jiná africká země.

Není proto překvapivé, že evropský komisař pro obchod Maroš Šefčovič označil nedávno v rozhovoru pro americký deník Financial Times trend růstu čínských investic v Maroku za „velký problém“ pro evropskou ekonomiku.

Problém to však může být i pro samotné Maroko, stále silně závislé na evropském trhu. Evropská komise nedávno zavedla vyrovnávací cla na dovoz hliníkových automobilových disků z Maroka poté, co dospěla k závěru, že jejich výrobci těžili nejen z marockých státních podpor, ale i z čínských subvencí. Šlo o varovný signál, že Evropská unie je stále citlivější na přesouvání čínských výrobních kapacit do třetích zemí.

Čtěte také

Tereza Němečková: Macron v Keni aneb jak Francie přichází o Afriku

Čínské investice v Maroku proto nelze chápat izolovaně. Jsou součástí širší reakce Pekingu na měnící se (nejen evropskou) obchodní politiku, ale i marocké strategie hospodářského rozvoje.

Pokud se čínským firmám podaří přesunout výrobu poblíž evropských hranic a zároveň si zachovat přístup na jednotný trh, může být evropská celní politika vůči Číně méně účinná, než si její tvůrci představovali. Spor už totiž není jen o elektromobily, ale o schopnost Evropy reagovat na nový model, v němž Čína místo přímého exportu stále častěji využívá investice a výrobu ve třetích zemích. 

Autorka je vedoucí Centra pro studium Afriky na Metropolitní univerzitě Praha