Tereza Němečková: Macron v Keni aneb jak Francie přichází o Afriku

Letos ale poprvé se nekonal ani ve Francii, ani v některé z bývalých francouzských kolonií v Africe, ale v Keni – v bývalé britské kolonii. Symbolika je zřejmá. Francie ztrácí svůj tradiční vliv v západní a střední Africe a hledá nové partnery jinde.

Čtěte také

Tereza Němečková: Maroko jako strategický partner Evropy. Je výrok o „Marocké Sahaře“ promyšlený krok?

Francie v posledních letech ztrácí dominantní postavení v některých zemích západní a střední Afriky. Vojenské převraty v Mali, Nigeru a Burkině Faso v posledních pěti letech vedly k odchodu francouzských vojenských jednotek a k prudkému zhoršení vztahů s Paříží.

Zpochybňovány jsou i samotné základy systému Françafrique – tedy sítě politických, ekonomických a měnových vazeb, které Francie v regionu budovala od koloniálních dob. Ještě před několika lety byly například debaty o opuštění Zóny franku, společné měny navázané původně na francouzský frank a dnes na euro, prakticky nemyslitelné. Dnes se však stávají realitou.

Pro Francii samotnou mají tyto změny i citelné ekonomické dopady. Nejvýraznějším příkladem je Niger, kde vojenská junta vloni znárodnila francouzskou společnost Orano, která po desetiletí kontrolovala těžbu uranu v zemi.

Čtěte také

Tereza Němečková: Konec levných surovin? Afrika mění pravidla hry

Právě uran z Nigeru byl důležitý pro francouzský jaderný průmysl a energetiku. Ztráta strategických surovin i vlivu se promítla i do domácí politiky. Francie během krátké doby vystřídala několik premiérů a prezident Macron čelí rostoucí kritice, že jeho africká politika selhává.

Situaci si navíc často komplikuje vlastní rétorikou. Když letos v lednu prohlásil, že státy Sahelu „zapomněly Francii poděkovat“ za svou suverenitu a boj proti džihádistům, vyvolal v Africe další vlnu pobouření. Mnozí v jeho slovech slyšeli paternalismus a připomínku koloniální nadřazenosti. A právě v tomto kontextu se Macron rozhodl uspořádat další summit v zemi ležící mimo tradiční sféru francouzského vlivu, v Keni.

Čtěte také

Evropa chce minerály z Afriky, musí ale smazat koloniální stín. O vliv soupeří s Čínou i Tureckem

Na dvoudenním setkání s více než třiceti africkými lídry Macron tvrdil, že „predátory 21. století“ nejsou Evropané, ale Spojené státy a Čína, které podle něj nerespektují mezinárodní právo a pořádek. Čínu kritizoval za využívání afrických přírodních zdrojů jako nástroje geopolitického nátlaku a zdůrazňoval, že Evropa naopak nabízí „partnerství rovných“.

Jeho vystoupení však chvílemi vyvolávalo rozpaky – mimo jiné i proto, že si během jedné z debat vzal mikrofon a důrazně napomenul účastníky, aby byli zticha, když mluví ostatní. Kritice za to čelí nejen v Africe, ale i doma ve Francii. Jen těžko si lze představit, že by si podobné chování dovolil africký prezident na summitu evropských lídrů.

Roztříštěnost evropské politiky vůči Africe

Symbolický byl i výběr hostitelské země. Keňa se v posledních letech profiluje jako jedna z nejdynamičtějších afrických ekonomik. Vedle rozvoje služeb a infrastruktury sází také na technologické inovace – například díky systému mobilních plateb M-Pesa se země stala téměř bezhotovostní ekonomikou.

Čtěte také

Tereza Němečková: Geoekonomika aneb když se suroviny stávají mocenskou zbraní

Na modernizaci Keni se však výrazně podílely i čínské investice. A země dnes ukazuje i proměnu čínské role v Africe: Peking už není jen věřitelem a stavitelem železnic, ale stále více se prezentuje jako dlouhodobý partner zemí globálního Jihu, a to i prostřednictvím restrukturalizace dluhů či investic do moderního průmyslu a zelené energetiky. Macron tak kritizoval Čínu právě v zemi, která je symbolem jejího rostoucího vlivu na kontinentu.

Summit v Nairobi ukázal, že vztahy mezi Evropou a Afrikou vstoupily do nové éry. V Africe se k moci dostává nová generace a ta je stále méně ochotná přijímat staré mocenské vzorce. Bývalé koloniální mocnosti se této změně přizpůsobují jen velmi obtížně.

Čtěte také

Jan Fingerland: Afrika jde doprava

Zároveň se znovu ukázala velká slabina Evropy, a tou je roztříštěnost její politiky vůči Africe, kde se prolínají zájmy jak evropských institucí, tak jednotlivých členských států. Pro africké partnery je taková politika dlouhodobě nečitelná.

Autorka je vedoucí Centra pro studium Afriky na Metropolitní univerzitě Praha