Tereza Engelová: Odmítnutý dopis a pověst České republiky

Iráčtí utečenci – uprchlíci
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Iráčtí utečenci – uprchlíci

Byl to dopis informačního charakteru a na ty se standardně neodpovídá. Tak vysvětlilo české ministerstvo vnitra, proč ponechalo bez odpovědi žádost Řecka, aby Česká republika pomohla s umístěním nejlépe 40 dětí bez doprovodu, které strádají v řeckých uprchlických táborech.

Jakkoliv má ministerstvo vnitra pravdu v tom, že na výzvy se v diplomatických kruzích obecně asi odpovídat nemusí a nebylo v mlčení z oslovených zemí jediné, přesto se nabízí otázka, zda v tomto případě nemělo místo diplomatických vytáček přijít na řadu prosté slušné chování – tedy odpověď. Jde totiž především o obsah dopisu a také kontext současné situace, ve které se Řecko nachází.

Řecký ministr pro ochranu občanů Michalis Chrysochoidis v dopise popisuje, že počty lidí přistávajících u břehů Řecka opět dosáhly úrovně z roku 2015. A že potřebuje urgentní pomoc od ostatních evropských zemí. Apeluje na jejich humánnost a žádá o umístění těch nejzranitelnějších – tedy 2500 dětí bez doprovodu.

Do této kategorie spadají všechny osoby mladší 18 let, které se nacházejí mimo zemi svého původu a jsou odloučeny od příbuzných nebo osob, které by za ně zodpovídaly. Podle úmluvy o právech dítěte OSN mají nárok na zvláštní ochranu a pomoc. Jak vysvětluje ministr Chrysochoidis právě toto základní právo jim Řecko není v táborech schopné zajistit. Nezletilým chybí ochrana, hrozí zneužívání.

Minimální náklady

Podle statistik řeckého Národního centra pro sociální solidaritu se ke konci září 2019 v Řecku nacházelo 4616 dětí bez doprovodu. Z toho 3447 našlo buď dlouhodobé, nebo alespoň přechodné ubytování. 1169 nezletilých ale žije v nebezpečných ubytovacích podmínkách, jako například ve squatech nebo přímo na ulici.

Ministr vnitra Jan Hamáček reagoval na kritiku toho, že žádost řeckého ministra dva měsíce tajil před veřejností tweetem, že nevidí smysl v tom, přesouvat po Evropské unii sedmnáctileté bez nároku na azyl, když Atény na ochranu hranic a azylové řízení dostávají od EU miliardy. Má na svůj názor právo, jakkoliv je cynický.

Ze statistik totiž vyplývá i to, že 7 procent ze zmiňovaných 4,5 tisíce dětí je mladších 14 let. Takže minimálně několik set malých uprchlíků tráví dětství v naprosto nevhodných podmínkách ve chvíli, kdy země jako Česká republika mají kapacity na  ubytování a odbornou péči alespoň pro pár z nich, což je fakt potvrzený samotným Zařízením pro děti – cizince v Praze 5. 

Úkolem ministra vnitra je mimo jiné bránit Českou republiku před ilegální imigrací. Naprosto pochopitelná je i obava z masové imigrace lidí ze zcela jiného kulturního prostředí. Nicméně toto není ani jedno z toho. Členská země Evropské unie žádá o pomoc v nouzi. Nechává na Česku, kolik dětí by mohlo přijmout a za jakých podmínek.

Chce jen zachránit mladé lidi před vyhlídkou naprosto zpackaných životů, protože místo aby chodili do školy a vzdělávali se nebo – v případě těch starších – připravovali na budoucí povolání, nezbývá jim, než stát hodinové fronty na příděly jídla a v noci se klepat hrůzou, aby je v přeplněných táborech někdo nepřepadl nebo neznásilnil.

V této situaci nejde o žádné otevření hranic, ale o humánní gesto za zcela legálních podmínek, kde se zlepšení života byť i jediného dítěte zkrátka počítá. A pokud v tom naše politická reprezentace nevidí žádný rozdíl, pak je to nejen smutné, ale i nestrategické chování. Přijetí nějakého počtu uprchlíků se Česko dříve nebo později stejně nevyhne a pomoc těm nejzranitelnějším nám přinejmenším mohla v rámci Evropy zachránit dobré jméno za cenu vlastně minimálních nákladů.

Autorka je komentátorka serveru HlídacíPes