Tenkrát v Československu: Byly paneláky „jen králíkárny“, nebo cesta ke štěstí?

Čtěte také

Tenkrát v Československu: To máš ze Západu, nebo ti to šila maminka?

„Protože se dlouho nestavělo,“ odpovídá historik Jakub Rákosník. „Ve 30. letech byla hospodářská krize, pak sice nastala krátká konjunktura, jenže tu vystřídala válka a znovu se nestavělo. V poválečných letech se znárodněný průmysl primárně orientoval na zbrojení a těžký průmysl.“ 

V 60. letech se tak bydlení stalo kritické. Řešením měly být paneláky. Prefabrikované stavby slibovaly rychle byty pro velké množství lidí. A v tom byl kámen úrazu.

Stavět nekvalitně, nebo naopak a málo?

 „Proč nejsou obyvatelé nových sídlišť spokojeni? Částečnou odpověď nabízejí slovenští odborníci, kteří na jednom bratislavském a dvou košických sídlištích zjišťovali názory nájemníků a družstevníků,“ říká archivní rozhlasový příspěvek z roku 1970. Podle tohoto průzkumu lidem vadilo především nekvalitní provedení bytů i domů a nedostatečná občanská vybavenost sídlišť.  

Čtěte také

Tenkrát v ČSSR: Dva roky základní vojenské služby aneb Vojna není kojná

Jenže socialistický stát stál tehdy před otázkou, jestli stavět rychle a levně – a uspokojit co nejvyšší počet lidí bez bytu –, anebo  kvalitně, a tedy draze. A vybudovat mnohem menší množství bytů. Vláda tehdy zvolila cestu první.  

Horkou jehlou budované domy měly mnoho neduhů, o kterých se hojně mluvilo, byly tematizované nejen v médiích ale i v televizní nebo filmové tvorbě.

Asi nejkritičtějším příkladem je film Panelstory Věry Chytilové. Na druhou stranu existovala ale i díla, která se pokoušela nedokonalosti ukazovat se shovívavostí a pochopením. Například seriál Dnes v jednom domě, který se na sedmipatrový panelák na rozlehlém sídlišti vykresluje dokonce poeticky. 

Státní, podnikové, družstevní

Stát a jeho organizace, které byly v centrálně řízeném hospodářství nejdřív jediným investorem bytové výstavby, dlouhodobě trpěly nedostatkem financí. Už v 50. letech byla proto povolena také družstevní výstavba bytů, ke které se později přidala i podpora soukromé výstavby.

Čtěte také

Tenkrát v ČSSR: „Polívčička byla, prosím?“ aneb Husákovy děti a gastrobyznys za socialismu

„Významnou roli v bytové výstavbě hrály tehdy také podniky. Ty měly výrazně větší sociálně-zabezpečovací funkci než dnes,“ dodává historik Rákosník.

„Byty od zaměstnavatele, tzv. podnikové se staly cestou hlavně pro mladé. Jinak byty přiděloval národní výbor.“ Lidé se hlásili do pořadníků, a jak Rákosník vzpomíná, časté byly úplatky a „přeskakování pozic v pořadníku“. 

Půjčky

Zajímavou kapitolou jsou novomanželské půjčky, kdy si hlavně mladí mohli s nízkým úrokem nakoupit vybavení bytů. O podobných půjčkách uvažovala už protektorátní vláda, zavedeny byly ale až v roce 1948, ovšem když po měnové reformě nebyl zákon novelizovaný, přestaly se využívat. Znovu byly zavedeny až za normalizace, a to v souvislosti se snahou o zvýšení porodnosti.

Čtěte také

Julie Hrstková: Drahé bydlení? Další skleněný strop rozdělující společnost

„O půjčky byl velký zájem, měly výhodné úročení a byl v nich pronatalitní efekt, že za každé dítě se kousek dluhu umazával,“ vysvětluje Rákosník.

V rozhlasovém archivu se dochovaly reportáže z obchodů, kde nakupují mladí lidé za novomanželské půjčky. I zde slyšíme obvyklé stesky na nedostatek zboží. 

Víc si poslechněte v audiozáznamu Historie Plus. Dozvíte se také, jak se lišila západoevropská a československá sídliště, nebo co je to dům bídy a koroze. Připravila Veronika Kindlová.