Těm, kteří plavili dřevo, se dnes říká voraři. Byli to ale plavci, říká znalkyně voroplavby ze slavného plaveckého rodu Crkalová

„A zvládli to i v ohybech řeky, tedy v meandrech. Jejich příběhy byly plné náročné práce, často s tragickými následky, protože se při plavbách stávaly nehody. Plavci ale patřili k rozšafným lidem, kteří zároveň přiváželi ze světa novinky,“ pokračuje znalkyně historie voroplavby a členka spolku Vltavan.

Čtěte také

Poslední dřevo splavené po Malši dovezli voraři do Českých Budějovic přesně před 85 lety

„Dnes se lidem, kteří plavili dřevo, říká voraři, ale byli to plavci. Respektive voroplavci i plavci byli ti, co dopravovali především dříví, občas i jiné zboží na vorových pramenech, hlavně ze šumavských lesů, a to do Prahy, někdy až do Hamburku,“ popisuje s tím, že řemeslo se mnohem později dostalo i na seznam  nehmotného dědictví UNESCO.

„Náš plavecký rod Husů má letos už 165 let. Prapradědeček Jan Husa koupil v roce 1860 ve vesnici Hladná u Týna nad Vltavou chalupu. Stal se plavcem, později vrátným – to byli vůdci vorových pramenů, dnes bychom řekli kapitáni –, byl také obchodníkem.“

Rachov, plavení dřeva|foto:Post Bellum

Pak se ale postavila Vltavská kaskáda, tedy soustava devíti vodních děl – přehrad a jezů –, a s plavením dřeva byl konec. „V roce 1960 řemeslo skončilo, nicméně plavci řeku tak milovali, že zůstali a pracovali i na kaskádách, které jim vlastně sebraly živobytí. Dědeček se například stal lodníkem na parníku,“ dodává Crkalová.

Víc se dozvíte v audiozáznamu pořadu Hovory, ptá se Naděžda Hávová.