Těm, kteří plavili dřevo, se dnes říká voraři. Byli to ale plavci, říká znalkyně voroplavby ze slavného plaveckého rodu Crkalová
„Po řece se plavily vory dlouhé až 180 metrů, dnes by šlo o několik kamionů dřeva. Takový vorový pramen obsluhovalo maximálně pět plavců. Do Prahy jim to z jižních Čech trvalo asi tři dny, stejně dlouhou dobu potom šli zpátky domů,“ říká Anita Crkalová, která pochází ze slavného rodu Husů.
„A zvládli to i v ohybech řeky, tedy v meandrech. Jejich příběhy byly plné náročné práce, často s tragickými následky, protože se při plavbách stávaly nehody. Plavci ale patřili k rozšafným lidem, kteří zároveň přiváželi ze světa novinky,“ pokračuje znalkyně historie voroplavby a členka spolku Vltavan.
Čtěte také
„Dnes se lidem, kteří plavili dřevo, říká voraři, ale byli to plavci. Respektive voroplavci i plavci byli ti, co dopravovali především dříví, občas i jiné zboží na vorových pramenech, hlavně ze šumavských lesů, a to do Prahy, někdy až do Hamburku,“ popisuje s tím, že řemeslo se mnohem později dostalo i na seznam nehmotného dědictví UNESCO.
„Náš plavecký rod Husů má letos už 165 let. Prapradědeček Jan Husa koupil v roce 1860 ve vesnici Hladná u Týna nad Vltavou chalupu. Stal se plavcem, později vrátným – to byli vůdci vorových pramenů, dnes bychom řekli kapitáni –, byl také obchodníkem.“
Pak se ale postavila Vltavská kaskáda, tedy soustava devíti vodních děl – přehrad a jezů –, a s plavením dřeva byl konec. „V roce 1960 řemeslo skončilo, nicméně plavci řeku tak milovali, že zůstali a pracovali i na kaskádách, které jim vlastně sebraly živobytí. Dědeček se například stal lodníkem na parníku,“ dodává Crkalová.
Víc se dozvíte v audiozáznamu pořadu Hovory, ptá se Naděžda Hávová.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
