Tarusa - město ruských disidentů

Tarusa je dodnes jedním ze vzácných míst v centrální Rusku, kterých se příliš nedotkl rozvoj průmyslu, takže se tu uchovala přirozená krajina. „Žiju v malém městě na řece Oce,“ psal v minulém století ruský spisovatel, dramatik a publicista Konstantin Paustovskij, „je tak malé, že všechny jeho ulice vedou k řece a jejím tichým a jaksi slavnostním zákrutám, nebo do polí, kde vítr čechrá obilí, anebo do lesů, kde na jaře kvetou mezi břízami a borovicemi ptačí třešně.

Na jiném místě vystihl Paustovskij přesně to, co tak láká mnoho lidí právě do Tarusy: „Snad nikde v okolí Moskvy nenajdete jiná místa, kde je krajina tak typicky a dojemně ruská“. Ale i toto město má své dějiny. První zmínku o Taruse najdeme v roce 1246. Město, které dostalo své jméno po řece Taruse či Tarusce, bylo centrem panství knížete Jurije, syna svatého Michaila Černigovského, který vládl v Kyjevě, Perejeslavi, Novgorodě, Černigovu a Haliči.

V polovině 16. století opanoval Tarusu nakrátko polský král a litevský velkokníže Zikmund, který ji později musel přenechat moskevským knížatům. Ve stejném století město přežilo vpád krymských Tatarů a o sto let později se tu narodila matka cara Petra Velikého, kněžna Natalie Naryškinová, která založila první veřejné divadlo v Rusku a sama psala divadelní hry.

Tarusa proslula na konci 19. století hlavně krásou okolní krajiny, za níž putovali ruští malíři, kteří tu žili v umělecké komunitě. Do tohoto kraje se přestěhoval například Vasilij Vatagin, Vasilij Polenov a Viktor Borisov-Musatov, kteří svými obrazy zvěčnili klidnou krásu zdejších polí a říčního břehu.

O několik desetiletí později se po druhé světové válce ocitla přírodní krása této země ve velkém nebezpečí, které představoval plán přivádějící železniční koleje až do města. Jeho obyvatelé proti němu protestovali, protože se obávali, že rozmach průmyslu zdejší mír a poklid zničí. Komunistické úřady se kupodivu vzdaly a Tarusa zůstala vzácnou oázou krásné přírody vklíněné mezi velká i menší města.

Novou stránku dějin Tarusy psala 60. a 70. léta minulého století, kdy se z ní stalo město disidentů. V té době se sem stěhovali spisovatelé, které sovětský režim nemiloval. Přivedla je sem kulturní atmosféra, ale i fakt, že toto místo bylo za značkou 100 kilometrů. Disidenti a lidé odsouzení za politické přečiny se tehdy nesměli usadit blíž než sto kilometrů od Moskvy.

kniha ilustrační|foto: Martin Křížek

Roku 1961 vyšla literární sbírka Tarusskije stranicy čili Taruské stránky, která rozpoutala hněv komunistických cenzorů. Ale protože se to odehrávalo v době Chruščovova tání, problém pomohla vyřešit návštěva Konstantina Paustovského u vůdce komunistické strany i státu. O něco později tu žil spisovatel Josef Brodskij, který se tu skrýval před policií, a město navštívil i Alexandr Solženicyn.

Asi nejznámějšími postavami ruské literatury, jejichž jména jsou spojena s Tarusou, jsou Konstantin Paustovskij a básnířky Bella Achmadulinová a Marina Cvětajevová. Posledně jmenovaná strávila část svého dětství v domě na ulici, která se nyní jmenuje po německé revolucionářce Rose Luxemburgové. V Taruse žila nějaký čas i Bella Achmadulinová, která byla oblíbená mezi ruskými intelektuály zejména v 60. a 70. letech minulého století.

Spisovatel Konstantin Paustovskij dělil svůj čas mezi Moskvu a Tarusu v 50. a 60. letech a řadu svých děl vytvořil ve své zdejší pracovně s výhledem na řeku Oku. Jeho dům tu stojí dodnes a žijí v něm spisovatelovi potomci, kteří jeho pracovnu uchovali v původním stavu a občas dovolují návštěvníkům, aby ji navštívili jako svého druhu neoficiální muzeum.

Když se vydáte od katedrály svatého Petra a Pavla k pomníku 2. světové války, stanete na pahorku nad řekou Okou. Je to asi nejlepší místo v Taruse, kde se můžete těšit pohledem na její zátočiny a venkovskou krajinu za nimi.

Zpracováno ze zahraničního tisku.