Tak zvaná vládní krize a komunisté

Na druhé straně ale každý publicista rád přidá svůj hlas, aby se celá aféra ještě více rozpitvávala, včetně možnosti, že komunisté budou podporovat menšinovou vládu ČSSD.

Aby bylo jasno: boj proti komunistické ideologii, který plnil stránky deníků před Grossovou aférou a částečně je plní i dnes, považuji za chvályhodný: jen si nejsem právě jist, zda zákaz nějaké ideologie je to pravé řešení. "Petiční výbor", jak si organizátoři celé akce říkají - zřejmě s nadějí na asociaci s ilegálním, protinacistickým petičním výborem Věrni zůstaneme - má být zdrojem mnoha aktivit. Organizátoři navazují na akci umělců "S komunisty se nemluví", ale dnes se mohou opřít i o zastoupení v Parlamentu: ze Senátu totiž vyšla iniciativa Jaromíra Štětiny a Martina Mejstříka na novelizaci trestního zákona, kde má být komunismus jmenován mezi hnutími, která prokazatelně směřují k potlačení práv a svobod člověka. Tato zbraň se však podle kritiků všech podobných aktivit zdá být velmi neúčinná, neboť přejmenování strany je to nejsnadnější řešení, které však na zhoubnosti ideologie nic neubere.

Vždycky jsem tvrdil, že parlamentní síla komunistů - kromě oné nedisciplinovanosti demokratických voličů - je určitým barometrem spokojenosti občanů se současnou politickou situací. Ani nechci přemýšlet o tom, jaká by ona spokojenost byla nyní po oné - médií zprostředkované - současné přehlídce majetkových poměrů a charakterů představitelů demokratických stran. Vůbec se nechci zastávat Grosse - každému, co jeho jest - ale ono se právě nejedná jen o Grosse, ale třeba i o Kalouska nebo Tlustého. S tím, že na ostatní se zatím pozornost médií nesoustředila. Jsem totiž, na rozdíl od jiných přesvědčen - vzhledem k tomu, že u Grosse se jedná o záležitost šest let starou - že jde skutečně o mediální kampaň. Zatím sice není zřejmé, kdo za ní stojí, ale smutné je, že se jí podařilo opravdu vyvolat vládní krizi. Ta trvá i po středeční koaliční schůzce. I když početně slabě zastoupená demonstrace před Úřadem vlády nepůsobila příliš věrohodně.

Za poměrně neodpovědné je možno považovat návrhy na předčasné volby, protože každý, kdo zná českou ústavu, by měl vědět, jak je ústava rigidní a jak je vlastně obtížné předčasné volby vyvolat. Na začátku musí být vyslovení nedůvěry vládě v Poslanecké sněmovně - do toho se ale nikomu evidentně nechce. A návrh na jednání o vyslovení nedůvěry musí podat písemně padesát poslanců. Zatím ale všichni zasvěcení vystupují spíše jako chytrá horákyně - předčasné volby ano i ne, koalice končí i nekončí, Kalousek chce pád vlády i nechce pád vlády. Zdá se dokonce, že Kalousek by rád vzal svůj požadavek na demisi premiéra zpět. Skoro tomu nasvědčuje jeho úterní návrh na klid zbraní do sjezdu ČSSD, který se koná až za měsíc koncem března. Jeho středeční výroky jsou však o poznání méně vstřícné.

A co si má myslet občan o politické dění se alespoň průměrně zajímající, o postoji prezidenta. Je všeobecně známo, jak obrovská touha je v prezidentovi, aby se setkal s Georgem Bushem. Je to jen domněnka - ale nebylo v Grossově nabídce přenechat prezidentovi místo na jednání vrcholných představitelů Evropské unie s Georgem Bushem i trochu naděje - nešlo-li přímo o obchod - na smírné vyřešení celé vládní krize, v němž má prezident poměrně silné slovo? Je přece dobře možné vůbec se nevyjádřit k meritu věci a argumentovat tím, že demokratické strany si nepřejí spoluúčast komunistů na politickém rozhodování země. Nechci být špatný prorok, ale domnívám se, že na sjezdu sociální demokracie koncem března bude potvrzen ve funkci předsedy Stanislav Gross a jako předseda nejsilnější strany zůstane i ve funkci předsedy vlády.