Tak páni, dámy – a balím!

8. září 2017
Waldemar Matuška

Byla to tehdy pro socialistické Československo rána: Waldemar Matuška zůstal na přelomu srpna a září 1986 ve Spojených státech. Zaskočil mnohé z fanoušků – i dohasínající Husákův režim.

První byla „Svobodka“

Začátek září 1986 byl stejný jako v minulých letech: v novinách se psalo, že v nadcházející zimě bude nutné šetřit palivy a že nepříznivé počasí komplikuje dokončení žní. Jedinou novinkou bylo, že na školách zavedli nový vyučovací předmět – informatiku. Jenže tak úplně obyčejné září to nebylo.


Emigraci Waldemara Matušky bude věnován další pořad z cyklu Archiv Plus, pojmenovaný podle jedné z jeho písniček: Tak páni, dámy – a balím! Uslyšíte unikátní záznamy vysílání Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a BBC včetně téměř neznámého hodinového rozhovoru, který Matuška poskytl rok po emigraci Svobodné Evropě. Pořad připravil David Hertl.

V Moskvě už půldruhého roku seděl v křesle generálního tajemníka komunistické strany Michail Gorbačov. Bylo pár měsíců po katastrofě v Černobylu, která nastartovala glasnosť a perestrojku. Jenže z Prahy to vypadalo trochu jinak. Ve vrcholných funkcích byli téměř stejní lidé, kteří se do nich dostali po dubnu 1969. A nevypadali, že by připustili jakoukoli změnu.

Obyvatelé Československa to vnímali po svém, protože, jak zaznamenala Státní bezpečnost, v roce 1985 se různými cestami podařilo z Československa odejít největšímu počtu obyvatel od roku 1968. Počet emigrantů stoupal a převažovali mladí lidé, kteří pro sebe neviděli budoucnost. Navenek se o této nenápadné emigrační vlně nevědělo. Vše se zdálo být klidné. Až 2. září 1986 přišla překvapivá zpráva. Zachytili ji pouze pravidelní posluchači Svobodné Evropy.

Redaktor Sláva Volný v legendárním pořadu Události a názory odvysílal po 18. hodině – asi jako první – informaci, že Waldemar Matuška s manželkou Olgou se nevrátili z dovolené na Floridě a požádali o azyl v USA. Ještě večer toho dne odvysílal rozhovors Matuškou Hlas Ameriky, stanice, která (díky středovlnnému vysílači v Mnichově, který nebyl rušen) měla v Československu tisíce posluchačů. Podle jiné verze byl prvním, kdo o emigraci Waldemara Matušky na Svobodné Evropě informoval, moderátor odpoledního hudebního bloku Jan Schneider, a to 2. září 1986 po 16. hodině.

Nejdřív vynadat, pak mlčet

Pro pražské soudruhy byla emigrace jednoho z nejoblíbenějších zpěváků, mírně řečeno, trapnou záležitostí. Zareagovali podle osvědčené šablony: nejprve emigranta totálně zostudit a vzápětí se tvářit, že nikdy nebyl. Už 2. září 1986 večer stáhla stanice Praha z vysílání pořad Písně a šansony. Mělo jít o písničky Waldemara Matušky; místo něj zazpívali Plavci. A 4. září vyšel v Rudém právu slavný komentář Václava Doležala. Měl název Morální pád jednoho zpěváka a o zvláštnosti doby svědčí, že autor v komentáři přiznal, že o emigraci Waldemara Matušky se dozvěděl – z Hlasu Ameriky...

Prorokoval Matuškovi v USA velké zklamání a divil se, co oblíbeného zpěváka k emigraci vedlo. A to bylo vše. Následovalo absolutní mlčení: stažení Matuškových desek z prodejen, zákaz hraní skladeb v televizi a rozhlasu, likvidace připravované Matuškovy desky Jsem svým pánem, vymazání písniček z filmů a televizních pořadů – a odebrání titulu zasloužilý umělec, který byl Matuškovi udělen v roce 1980.

Vtípky nejen o pomerančích

Emigrace Waldemara Matušky byla zajímavá tím, že odešel člověk ve zralém věku – možná ž trochu i za vrcholem největší popularity – a bezpochyby člověk sociálně dobře zajištěný. To, že se z Československa v 80. letech vytratili tenisté Ivan Lendl nebo Martina Navrátilová, zpěvačka Jana Kratochvílová nebo herec Pavel Kříž, se vědělo. Ale většinou šlo o mladé lidi, na které ve světě mohla čekat lepší kariéra.

Ve stejný den, kdy Matuška zůstal na Floridě, se z Mistrovství Evropy v plavání v Madridu nevrátil do Československa držitel několika medailí Josef Hladký. Proč ale odcházel Matuška, o němž se vzápětí začala po republice šířit šeptanda, co všechno že měl? Sám Matuška to v rozhovorech pro zahraniční rozhlasové stanice popisoval jako drobné „popichování“, které mu pražský režim uštědřoval: neustálé předvolávání na Státní bezpečnost, na Ministerstvo kultury, na hudební agenturu – k „podání vysvětlení“, proč na koncertu řekl navíc mimo schválený scénář to či ono.

Adolf Vrhel: Portrét zpěváka Waldemara Matušky (1967)

Množila se anonymní udání od kovaných soudruhů, kterým vadilo Matuškovo vtipkování o nedostatkových pomerančích nebo narážky na zamlčování následků havárie v Černobylu. Sám Matuška to později vystihl přirovnáním k půllitru, do kterého jen kape – ale jednou prostě přeteče. V jeho případě to bylo v létě1986. Avůbec nešlo o to, že v Československu takzvaně „měl všechno“, což mu vytýkali ti, kteří si jeho emigraci spojili jen s tím, že Matuška chce „mít ještě víc“.

Spustit audio
autor:David Hertl
  • 20. století