Syn Baťova manažera a exředitel BBC John Tusa: Nejlepší část roku jsem prožíval při zpěvu českých písní
Bývalý ředitel zahraničního vysílání BBC a pozdější šéf uměleckého centra Barbican John Tusa má české kořeny. Jeho otec byl dlouholetým manažerem Baťových závodů v East Tillbury na jihovýchodě Anglie.
To bylo jedno ze světových měst, kde firma budovala typické baťovské domky a kam přenesla zlínský model sociální péče o zaměstnance. Tusa dodnes vzpomíná, jak se v jejich rodinném domě scházeli čeští krajané ke společnému zpěvu...
Každé Vánoce několik desítek Čechů přicházelo do Vašeho domu v East Tillbury a zpívaly se české písničky. Jaké to bylo?
Přicházeli k nám všichni zaměstnanci Baťova obuvnického závodu v Anglii. Šlo o pozornost mého otce a matky vůči ostatním Čechům, vůči české komunitě... Na Boží hod vánoční všechny přizvali ke společnému jídlu a pití. Ale hlavně šlo o to si společně zazpívat. Myslím, že se většinou zpívaly písničky, které naši hosté znali z dřívějška, ze Sokola, písničky, s nimiž vyrůstali. Zpívali trojhlasně až čtyřhlasně a pro mě to vždycky byla nejlepší část roku. Celá ta pospolitost, jídlo, pití a zpěv... Naši hosté vzpomínali na vlast, na mládí, a byla při tom nádherná atmosféra.
John Tusa se narodil ve Zlíně do rodiny manažera firmy Baťa. S rodiči před válkou přesídlil do Británie, kde byla pobočka firmy. Od roku 1960 pracoval v BBC, v roce 1979 byl u zrodu pořadu Newsnight, v době pádu železné opony řídil vysílání BBC World Service. V roce 1995 se stal výkonným ředitelem londýnského uměleckého centra Barbican. Dodnes publikuje v britském tisku a napsal několik knih, zejména o umění. Má rád českou kulturu, zvláště architekturu.
Ještě si pamatujete některou z těch písní, nějaká slova nebo melodie?
Ne, tak to bohužel ne... Mí rodiče nebyli tak muzikální. Maminka doma nezpívala. A navíc, nezapomeňte, že já jsem v šesti a půl letech odešel do internátní školy… Ale zvuk českého jazyka, české řeči a české hudby je od té doby pro mě důležitý, stejně tak jako britská hudba. Jsem šťastný, že znám obojí. V paměti mi tedy zůstal spíš zvuk české řeči než písně.
Rok 1937: Budujme stát pro 40 milionů lidí. Návrat Jana Antonína Bati z cesty kolem světa
Jeden z nejúspěšnějších českých podnikatelů v letech první republiky, označený ale po druhé světové válce za zrádce národa. I takový byl život Jana Antonína Bati, do jehož éry spadá velký rozmach zlínské obuvnické firmy.
Váš otec byl od začátku války třicet let ředitelem Baťova závodu v Británii. Jak otevřená byla po tu dobu Británie vůči vám, coby přistěhovalcům? Jak Čechy přijímala?
Musíte si uvědomit, že Baťova společnost tam přišla jako významný investor. V této části světa, v jihovýchodním Sussexu, bylo pracovních míst pomálu. Baťova pobočka tam zaměstnala asi 3000 lidí, což bylo v té oblasti něco mimořádného! Přijelo tam i čtyřicet manažerů, kteří zmíněné pracovní příležitosti vytvářeli, a všichni obyvatelé regionu jim byli velmi vděční, přestože Češi tam byli cizinci…Pamatuju si, že místní lidé těm, kdo přijeli s Baťovou firmou, přezdívali bloody foreigners (zatracení cizinci – pozn. red.), ale bylo to spíš přátelské pošťouchnutí, ne odmítnutí. Sice jim zpočátku přišlo zvláštní, kde se ti cizinci vzali, ale přivezli s sebou investici, pracovní příležitosti a byla to dobrá pracovní místa…Takže nezaznamenal jsem žádné předsudky vůči Čechům. Lidé byli (baťovákům – pozn. red.) vděční a cítili jsme se tam dobře…
Jak jste prožíval nebo ještě prožíváte dnešní debaty o imigraci související s brexitem? Zvláště to, že některým stoupencům odchodu Británie z Evropské unie vadí i cizinci ze střední Evropy…
Jedna z věcí, která mi kolem hlasování o brexitu přišla nejvíc zvláštní, byly mýty s ním spojené. Zvláště v regionech, které byly nejvíc protievropské. Ty jsou součástí záhady jménem brexit. V těchto oblastech totiž žije nejméně přistěhovalců, a to i těch středoevropských. Proti brexitu byl ovšem Londýn, ten se ale vždycky vymyká… Když se zeptáte jakéhokoliv známého, který rekonstruoval dům, zda si najal polské dělníky, odpoví vždycky: no ano, bohudík! Takže Londýn hlasoval velkou většinou pro setrvání v Evropské unii. Je to město mnoha národností, kosmopolitní, lidé tam nemají předsudky. Ale paradox brexitu pro mě spočívá v tom, že brexitové nálady jsou nejsilnější tam, kde žije nejméně přistěhovalců. Vidím v tom velký rozpor a tragédii.
Asi víte, že nynější ministr pro brexit Dominic Raab pochází z přistěhovalecké rodiny, která utekla před nacismem z Československa. Dostala se do Británie ve stejné době, jako vaše rodina.
Nemám žádné vysvětlení, proč může mít někdo s podobným původem rozdílné názory. Když si otevřete první knihu Starého zákona, najdete tam příběh o Kainu a Ábelovi. Taky vám nikdo neřekne, proč jeden se choval tak a druhý onak... Proč se k brexitu stavíme každý jinak, nevím…Proč Dominic Raab neuvažuje podobně jako já, netuším.
Příběh Kaina a Ábela je ale velmi tragický, je to příběh vraždy v rodině. Máte pocit, že brexit zabíjí nebo rozbíjí evropskou sounáležitost?
Nechtěl jsem to s příběhem Kaina a Ábela přehnat, jen doložit, jak jsme různí, Jisté je, že těch více než 40 let, během nichž byla Británie v Evropské unii, představovalo období mimořádně úspěšné, poklidné a šťastné a teď to bude logicky jiné. Dostali jsme se do mimořádně obtížné situace a pořádně nevím, co se změní. Mně osobně opravdu vadí, že jsme se do ní dostali. Prožíváme jeden z rozhodujících momentů v dějinách. Chtěl bych věřit, že nebude až tak zle, ale zároveň mám obavy, že to zlé bude.
Poslechněte si celý Den podle Martiny Maškové.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
