Svůdnost koupelí moci. Richard III. završil Pražský divadelní festival německého jazyka
Závěr letošního Pražského divadelního festivalu německého jazyka patřil shakespearovské klasice. Richard III. v podání berlínské Schaubühne byl klasický v tom nejlepším smyslu slova: zůstal vnitřní náboj čtyři století starého dramatického textu, který však na jevišti rezonoval moderní jinakostí.
Nic nebylo samoúčelné, všechno hrálo spolu, takže nechutnost a bezohlednost tělesně i duševně postiženého Richarda dostávala ten správný tělesný rozměr. A tělo volí, neumožňujíc lhostejnost, nic mezi: buď je vám zle a máte chuť křičet, nebo se vám tahle bezskrupulózní intrikářská hra perverzně líbí – svůdnost horké koupele moci…
Konec legrace, vzkazují letošní německojazyčné inscenace
Přesto, že na pražské divadelní mapě přibývá stále více festivalů, Pražský divadelní festival německého jazyka hlásí neklesající zájem. Od 18. listopadu do 1. prosince se v rámci 23. ročníku v různých pražských divadlech prezentovalo „to nejlepší“ z německy mluvících scén, to je divadel z Německa, Rakouska, Lucemburska či Švýcarska. Tento rok festival představil šest zahraničních inscenací a jednu domácí – letošního držitele Ceny Josefa Balvína.
Režisér Thomas Ostermeier se soustřeďuje na interpretaci klasických titulů už dlouho, v Richardovi III. se jeho empatické současné čtení vyjevuje už v úvodu, kdy prostřednictvím zvukově a rytmicky hutné hudby s bicími na jevišti hodí diváka doprostřed nekončícího boje o moc: naladíme vaše spodní proudy, milí diváci, nahmatáme tep krve; držte se, začíná divoká jízda Moci. Lars Eidinger v roli Richarda III. dokonale zvládá přetvářku mocenské hry, je správně cynicky nechutný, ale drží si i nadhled nad rolí, takže v pravou chvíli dokáže zastavit a vést dialog s publikem, přičemž využívá globální angličtiny i vtipných odkazů na titulky v češtině. Vnitřní dialog vedený na mikrofon potvrzuje tělesnou nechutností. Režisér Ostermeier pracuje s extrémy těla: samozřejmě s nahotou, která je přirozená, nikoli skandální; později nechá na jevišti „vykrvit“ jednu z obětí Richardovy touhy, aby se zhmotnila naturální podstata odpornosti touhy ovládat (a v zájmu ovládnutí vyhlazovat) druhé. Vrcholem je pak využití loutek, dětských figurín, které jako korunní prince bude třeba odklidit ze scény.
Motiv loutky je metaforou mocenské hry, připomenutím, že v tomto divadle světa se stáváme loutkami všichni, dříve či později se nám to může přihodit, tak jako obětem Richardova snažení, které se z pomocníků jeho vůle k moci ve vteřině mění v další oběť, jíž „je třeba“ pustit žilou. Tato osudová nutnost je v Ostermeirově režii opět téměř tělesně hmatatelná: Richard je velmi nechutný charakter, ale jeho vina spočívá v původním rozhodnutí, které se pak samo tvaruje jako osudová nutnost. Jako by se tímto krokem odstartoval neviditelný stroj moci, který jede podle vlastního programu a k němuž nutně patří násilí – diplomatické, slovní a konečně i tělesné. A rozjetý stroj moci se už těžko zastavuje, jakmile se jednou rozjede.
Loutky jsou tradičně výrazem manipulovatelnosti, v Ostermeirově Richardovi sehrávají ale i roli místa nevinnosti. Lidská psychika je zvláštní prostor, protože v ní vyvolává větší soucit „zabíjení loutky“ než vykrvení člověka, které je „jen“ naturálně nechutné a odporné (anebo jde o zvrácenost psychiky autorovy, kdo ví…?). Jako by teprve tady Richard a jeho zištní i nezištní pomocníci překročili hranici, za níž se bouří svědomí, které nakonec dožene i samotného perverzního krále. Ale je závěrečný stihomam Richarda III. v obrazové a hudební projekci opravdu útokem Erynyjí, slavných žen vyčítavého svědomí, anebo výrazem propadnutí mysli do víru vůle k moci, která, je-li absolutní, končí osaměním v šílenství?
Klíčem k lidskému životu je touha. Judith Hermannová představuje povídkovou sbírku Lettipark
Autorka na Pražském divadelním festivalu německého jazyka uvedla český překlad své nejnovější knihy Lettipark, jejímž jádrem je motiv lidského přibližování a vzdalování se.
Otázka, která zůstává v závěru takto otevřená, není vlastně zásadní ani tíživá. Zatěžující je až emocionální přenos celé inscenace, v němž možná až příliš lehce a samozřejmě zjišťujeme, že Richard III. není nějaká minulost klasického kusu, nýbrž živá současnost. A nenechme se mýlit – zabíjení loutek nemusí nutně probíhat nožem a mečem a nemusí při něm viditelně téct krev…
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
