Svou identitu měním podle situace, říká gender fluid. Přitom nemá averzi ke svému ženskému tělu

Theo Addair mluví ženským hlasem v mužském rodě. Narodil se jako žena, ale považuje se za gender fluid, tedy člověka flexibilního vůči genderové identitě.
Theo Addair mluví ženským hlasem v mužském rodě. Narodil se jako žena, ale považuje se za gender fluid, tedy člověka flexibilního vůči genderové identitě.

Sám o sobě říká, že je spíš pisálek než spisovatel, o kterém se děti učí ve škole. Na svém kontě má už ale dvě úspěšné knihy: Muffin a čaj, na kterou navazuje kniha Koláčky a spiklenci.

Mluví ženským hlasem v mužském rodě. Narodil se jako žena, ale považuje se za gender fluid, tedy člověka flexibilního vůči genderové identitě. „Když to řeknu laicky, tak to střídám podle společenských okruhů, situací typu práce, škola, zájmy, rodina,“ vysvětluje Theo Addair.

To, jestli je zrovna ženou nebo mužem, prý závisí i na tom, s kým zrovna mluví nebo kde se pohybuje. „V některých okruzích prostě nemám tak silnou potřebu měnit svou identitu. Nestojí mi to za nějaké rozbroje, nepochopení nebo dusno. Nemám totiž nějakou silnou averzi ke svému tělu s ženskými atributy… Nemám extrémně nepříjemné pocity. Opravdu nejlíp mi je, když to lidé prostě neřeší.“

Tak to ale běžně ve společnosti nefunguje. Lidi to zajímá a tak musí vysvětlovat. „Já si dnes svým způsobem kompenzuji to, že v sobě mám nějakou mužskou i ženskou stránku. Teď mám příležitost si je obě pustit na procházku.“

Žena vs. muž

Pochybnosti o své genderové identitě má už dlouho, rozhodně to neprobíhalo tak, že by se jednoho dne probudila jako muž v těle ženy. Bylo to jiné.

„Přicházelo to postupně, byl to proces, o kterém vlastně ani teď nedokážu říct, že je už u konce. Lidé jsou zvyklí, že vidí kluka nebo holku a mají jasno. Ja teď postupem času zjišťuji, že gender je spíš spektrum (než dvě striktní strany jedné mince). A můj osobní vývoj je postupný.“

Poprvé se se svými pochybnostmi svěřil až svému mentorovi v poradně S barvou ven. Rodiče to od Addaira „na plno“ neslyšeli dodnes. „Začalo to ve chvíli, kdy nepříjemné pocity převážily před strachem, co se stane, když to někdo zjistí,“ vzpomíná.

Vysloveně, jednoznačně a nahlas to doma neřekl nikdy. „Je to ale věc, o které okolí ví a trochu přivírá oči. To proto, že vlastně ani neví, jak reagovat. Rodinu zbytečně nedráždím a oni se zas zbytečně nevyptávají. Možná se v tom pletu, protože na rovinu jsme se o tom doma nikdy nebavili, ale já to tak vnímám. Jako jakýsi status quo, což nám pak udržuje i mírumilovnou komunikaci.“

Vrtoch?

Není to ale jakýsi rozmar? Na to Theo Addair odpovídá: „To je naprosto legitimní otázka, kterou jsem si v začátcích často sám pokládal. Když jsem na sobě cosi zpozoroval a začal víc přemýšlet o své identitě. O tom, kým jsem, a pak si i vyledával informace na internetu.“

Tehdy se začal ptát sám sebe: „Co když si to jen vymýšlím? Co když se tak chci cítit, jen abych byl zajímavější? Co když je mi vlastně něco úplně jiného?“ Když si přečetl příběhy dalších „hledajících“ a po rozhovoru s mentorem se dobral k rozhodnutí, že to žádný rozmar není.

Zároveň odmítá pokorně přijmout svůj osud a brát gender fluid jako součást své osobnosti, se kterou se má smířit. „Kdyby člověk jen s pokorou přijímal svůj osud,… tak by se nikdy nedostal dál, nic nevytvořil. Tím nechci říct, že bych pátráním po své identitě něco zajímavého vytvářel, ale že by každý měl hned srazit paty a smířit se s tím, co má?… To ne. Když neškodíte druhým, tak to podle mě není problém nikoho jiného než toho, koho se to týká,“ dodává.

Spisovatel Theo Addair

Jak Theo Addair píše a tvoří? Kdo je jeho vzor a proč se rozhodl psát? Jak je možné, že svou knihu dokázal napsat za pouhých šest týdnů? Poslechněte si v audiozáznamu pořadu Českého rozhlasu Plus Hovory. Ptala se Naděžda Hávová.   

Spustit audio

Související