Svobodnou Evropu jsme poslouchali ne kvůli politice, ale kvůli hudbě, říká Jacques Rupnik

26. květen 2018
Jacques Rupnik

„Akademické prostředí je poslední místo v dnešním světě, kde máte nezávislost,“ říká historik, politolog a bývalý poradce prezidenta Václava Havla Jaques Rupnik, host Osobnosti Plus.

„Je ale pravda, že i tady začínají být na mladou generaci tlaky. Tím nemyslím politické tlaky, ale to, že společenská instituce jako taková se mění. Klíčové slovo je evaluation, hodnocení. To přišlo z byznysu a přeneslo se to do univerzit a všichni teď hledají granty a peníze, musíte být výkonní,“ přibližuje Rupnik svoji zkušenost s prolínáním světa intelektu a ekonomie.

Politolog a historik Jacques Rupnik se narodil  21. listopadu 1950 v Praze francouzské matce a slovinskému otci. V hlavním městě tehdejšího Československa žil až do svých 15 let.  Vystudoval historii a politologii na Sorbonně v Paříži a na Harvardově univerzitě v USA. Později pracoval v BBC World Service a po roce 1989 jako poradce prezidenta Václava Havla. V současnosti je profesorem na College of Europe v Bruggách a ředitelem výzkumu na Fondation Nationale des Sciences Politiques v Paříži. Zabývá se především historií střední a východní Evropy.

„Měl jsem ještě to štěstí, že jsem přišel do akademického světa v době, kdy jsem mohl dělat to, co mě bavilo a co jsem chtěl. A mám autonomii,“ dodává historik, který do patnácti let vyrůstal v socialistické Praze.

Ocet, dezinformace a fronty

Při vzpomínkách na své dospívání v Praze popisuje Rupnik způsob, jakým jako dítě vnímal atmosféru komunistického režimu.

„Byly to reakce na to, co jsme viděli kolem sebe. Věděli jsme třeba, že musíme stát frontu prakticky na všechno. Pamatuji se, že v době kubánské krize najednou zmizel ocet, protože někde se proslechlo, že když se zabalíte do bílého prostěradla s octem, tak vás to může chránit proti jadernému ozáření.

Chtěl jsem udělat dobrý skutek, byla fronta a já jsem přinesl domů ocet. Maminka mi pak vynadala, proč nosím domů věci, které nikdo nepotřebuje.“

Vnější a vnitřní pravda

Muž, který bádá v oboru historie komunistického Československa, vzpomíná na skutečné reálie doby a na informační zdroje, které nepokřivují skutečnost a otevírají dveře do západního světa:

„Poslouchali jsme Svobodnou Evropu - ne kvůli politice, ale kvůli hudbě. A pak si samozřejmě poslechnete i ty zprávy. A najednou přijde rušička. Takže to chápete, i když zprávy neslyšíte a je vám dvanáct.  Najednou už v tomhle věku víte, že je nějaká zdejší pravda a je nějaká pravda vnější.“

Obecný pojem intelektuála je angažovanost.
Jaques Rupnik

Na otázku moderátorky, proč má slovo intelektuál tak pejorativní nádech, odpovídá: „Myslím, že jedním z důvodů je, že intelektuál se plete do věcí, na které není nějak odborně kvalifikován. To je rozdíl mezi intelektuálem a odborníkem. Lidé, kteří mají vysokoškolské vzdělání, nejsou nutně intelektuálové. Mají odborné vzdělání a tomu se říkalo inteligence. Intelektuál je ale právě ten, který se neomezí na svůj obor a který se snaží chápat širší souvislosti. Obecný pojem intelektuála je angažovanost.  

Na příkladu filozofa a mluvčího Charty 77 Jana Patočky, kterému se stal osudným vyčerpávající policejní výslech, Jacques Rupnik dokládá, že je tu schopnost intelektuálů se pro angažovanost i obětovat. „Václav Havel tomu říkal odpovědnost jako osud.“

Kdo je liberál

V úvaze o současném liberalismu a nad tezí moderátorky, že je tento vývoj a směr voláním po stále větších zásazích státu, říká: „Političtí liberálové se už od poloviny 18. století snažili zavést nejen co největší autonomii ducha vůči moci či církvi, ale zároveň také vládu zákona.

I liberálové věděli, že vaše práva existují, jen pokud je tady nějaký stát, který je může zaručit. Jinak je to válka všech proti všem. Proto potřebujete státní moc. Ale vy zase nechcete, aby tato moc, která zaručuje bezpečí, se vměšovala do vašeho soukromí. To je otázka stará už dva a půl tisíce let, otázka bezpečí a svobody,“ říká odborník a zmiňuje paradox, který řeší státy v současné době ve smyslu ochrany občanů před terorismem či zneužíváním dat, a zároveň před sebou samým - pokud jeho složky mají právo odposlechu či nahlížení do internetové komunikace.

Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s jejím hostem. Dotkne se například toho, jak plánoval s kamarády utéct na Západ proto, že byli přistiženi u cigarety. Nebo jak nebyl jako dítě spokojený s drezúrou francouzských škol ve srovnání se zkušeností z Československa.

Spustit audio
autoři:Kateřina Chvátalová, Barbora Tachecí
  • Historie
  • Publicistika
  • Jacques Rupnik
  • Barbora Tachecí
  • politika
  • historie
  • Střední Evropa
  • totalita