Svoboda tisku po válce zůstala jen na papíře. Jaký byl příběh novinářů, co se nenechali sešněrovat?

Čtěte také

Jan M. Kolár: Prvoligový novinář československé demokratické žurnalistiky

Byla nebo nebyla tzv. třetí republika, tedy Československo v letech 1945–1948, demokratická? Hodně o tom vypovídala svoboda tisku, či spíše to, co z ní po květnu 1945 a po vzniku nové košické vlády zbylo.

Třetí československá republika byla zvláštným místem. Země jako by se vrátila zpět do předmnichovských let. Bylo to však jenom zdání, které vyvolávala skutečnost, že na Pražském hradě byl Edvard Beneš, ve vládě a v parlamentu pak lidé, kteří svoji politickou kariéru začali v letech první republiky.

Při blížším pohledu to ale bylo zcela jiné Československo, které s tím, jež zaniklo poslední zářijový den roku 1938, mělo společné snad jen kulisy, v nichž se politické dění odehrávalo.

Nenechat se sešněrovat

Zaklínadlem povalečných let se stala slova jako lid a lidovláda, socialismus a plánování, spravedlnost a nelítostnost. Demokracie byla vtěsnána do kazajky Národní fronty a jediným skutečným vzorem, i když to ještě nebylo řečeno zcela otevřeně, se stal Sovětský svaz.

Helena Koželuhová-Procházková (z výstavy Příběhy Tichého údolí: Osudy zpečetěné hákovým křížem, srpem a kladivem; fotografii poskytla Marta Kastner)|foto:Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy

Hlasy všech veřejných činitelů zněly téměř jednotně. Každý, kdo se přes všeobecné nadšení chtěl dívat na skutečnost kriticky, nečernobíle, se vystavoval nebezpečí, že bude označen znamením reakce. Slovem, jehož význám nikdo neznal, nikdo mu nerozuměl. Slovem, které ale bylo horší než malomocenství.

Přesto i v této době, v době všeobecného budovatelského nadšení, existovala skupina žurnalistů, kteří se nenechali sešněrovat a vyjadřovali, byť někdy s obtížemi, svůj názor. A právě třem z nich, Heleně Koželuhové, Pavlu Tigridovi a Janu Kolárovi, je věnován tento pořad.

Poslechněte si o osudech statečných novinářů v Návratech časem.