Švédská knižní kořist. Pořád je to citlivé téma, už ale nehraje roli, kde knihy jsou, míní expertka

„Pořád je to takové citlivé téma, protože knihy a knihovny, na rozdíl třeba od ukradených cenností, možná i obrazů, mají takový symbolický ráz. Je to část kulturní paměti,“ vysvětluje výzkumnice.

Čtěte také

Knihy ve mně spouštějí obrazy a vyvolávají potřebu vyprávět příběhy vizuálně, říká Tereza Bartůňková

Ve vysílání Českého rozhlasu Plus odhaduje, že švédská vojska odvezla z českých zemí zhruba 25 tisíc knih, především z Prahy, Olomouce a Mikulova. Podmínky konfiskace a kořistění protivníkova majetku tehdy upravovalo válečné právo definované Hugem Grotiusem.

„Vytvořil velmi podrobný systém, který říkal, že právo na válečnou kořist vzniká v okamžiku, kdy jde o majetek, který nemá majitele,” popisuje výzkumnice. „Stejně tak kodifikoval, že tyto majetky lze restituovat pouze v případě, že to tak zakotví mírová smlouva, která ukončuje konkrétní válečný konflikt.”

Čtěte také

Skleněné kulky i obléhání města. Jak se třicetiletá válka zapsala do lidového vyprávění

Výzkumy podle odbornice ukazují, že Švédové právní status důsledně dodržovali. Severská země se v 17. století dostala do popředí politické i vojenské moci a konfiskací knih z Česka, ale také Německa nebo Polska, mohla snadno posílit svůj kulturní status.

„Švédsko potřebovalo velice rychle a nějakým jednoduchým způsobem dohnat i tu kulturní stránku, aby se mohlo rovnat evropským státům typu Habsburská říše nebo Francie,“ přibližuje Veselá. „Odvézt knihy z okupovaných zemí pro ně byla velmi snadná cesta, jak zaplnit prázdné regály knihoven.“

„Válečná kořist předchůdců“

Ukořistěné výtisky pocházely od různých vlastníků. V době Rudolfa II. byly už knihy v českých zemích běžnou záležitostí a součástí převážně městských domácností.

Čtěte také

Jaké budou knihovny budoucnosti? S AI asistenty i prostorem zcela offline, myslí si knihovníci

„Dá se dopátrat dost často hodně do hloubky, komu ta kniha patřila, jaké měla osudy a někdy je to opravdu hodně barvité,“ nastiňuje expertka. Při výzkumu jsou zásadní značky, s jistotou určit, jestli kniha skutečně pochází z českých zemí, je ale mnohdy obtížné.

„Většina knih byla u nás i v zahraničí v knihovnách latinsky, malá část německy, a ještě menší část česky,“ vysvětluje výzkumnice. Univerzálním knižním jazykem byla latina, ukořistěným knihám z českých zemí proto rozuměli i Švédové.

Na začátku 18. století se česká strana začala zajímat o ukradené výtisky, především o archiválie. Švédsko ale jejich navrácení odmítlo. „Švédští panovníci vždy odpověděli, že je to opravdu válečná kořist jejich předchůdců, že je mohou zapůjčit k opisu, tomu se nebrání – ale vrátit nikoli,“ poukazuje expertka.

Čtěte také

Staré noviny i podnikové sborníky ožijí online. Krajská knihovna se pustí do jejich digitalizace

Dnes je ale podle ní otázka toho, kde se knihy reálně nacházejí, v podstatě nedůležitá. Knihovny jsou totiž virtuálně spojeny v databázovém prostředí, kde jsou dostupné i široké veřejnosti.

„Opravdu už vůbec nehraje roli, kde ty knihy jsou,“ vysvětluje výzkumnice Veselá. „Naším úkolem je ty knihovny zkoumat, zařadit je – a to byl můj velký cíl – vrátit je zpět do českých kulturních dějin. A to doufám, že se bude dít jak současným, tak budoucím výzkumem,“ uzavírá.

Co se s knihami dělo po převozu do Švédska? Proč není přesné mluvit o uloupených knihách? A jak fungovalo válečné právo? Poslechněte si celý pořad v audiu na začátku článku.