Šumava je pro mne živá bytost. Už děda si povídal se stromy, říká spisovatelka Klabouchová. Byla nominována na cenu Magnesia Litera

„Protože ještě někdy před rokem a půl jsem googlovala, jak se horor opravdu píše – takže o tomto žánru toho mnoho nevím, nějak podobně to mám ale i u těch ostatních. Když mne napadne napsat detektivku, tak to zkusím.“

„Vlastně je to trošku podlost na čtenáře, protože se snažím dostat nějaké historické téma k jeho sluchu, takže to naroubuju na něco, co vím, že ho bude trošku víc bavit, než kdyby šlo o asi trochu nudnější historicko-psychologický román,“ vysvětluje v pořadu Hovory spisovatelka, která střídavě žije v Itálii, Spojených státech a Česku.

Čtěte také

Bůh je mrtev, nic není dovoleno. Eseje Terezy Matějčkové o tématech, na kterých se společnost neshodne

Základem knihy Ignis fatuus je ztracená vědecká expedice, „která tedy měla existovat, ale ve skutečnosti se nikdy nepodařilo dohledat nějaké skutečné dokumenty – je tak otázka, jestli to není lesní šumavská legenda o ztracených vědcích, kteří byli někdy v 70. letech posláni ke Křemelné.“  

„Měla to být výprava organizována StB – a ti nebožáci měli zjistit, jestli podezřelé světelné jevy, které často vídali pohraničníci, jsou přírodního původu, anebo se jde například o nové zbraně či výzvědné metody Západu. Tato výprava se ale nikdy domů nevrátila – kromě jediné osoby, která po návratu dlouho nepřežila.“  

Šumava je srdeční záležitost

Spisovatelka měla prarodiče na Volarsku, má ráda okolí Soumarského mostu a mokřady. „Mám prostě ráda místa, kde není moc lidí – a mám tam ráda podzim, v těch ,ošklivých dnech‘ je Šumava nejkrásnější. Pro mě, stejně jako pro moje prarodiče je Šumava jakousi živoucí bytostí – děda si povídal se stromy, dával jim jména a hladil říční hladinu. A já taky nějak cítím, že Šumava žije,“ dodává. 

Čtěte také

Ráda bych si zkusila severskou detektivku, říká spisovatelka Petra Klabouchová. Inspirují ji i italské televizní programy

A připojuje poznámku, podle které dobře ví, že život tam rozhodně není peříčko. „Ono šest měsíců zimy – a to jsem ještě pozitivní – a dalších šest měsíců, kdy hlavně prší, to úplně romantické není.“ 

Proč si spisovatelka myslí, že otvírat historická témata není zbytečné, ale naopak už se pomalu nemáme koho ptát? Dodává chmurné počasí jižních Čech lidem chuť psát a tvořit? Jak se žije v italských Benátkách a Los Angeles? Otázky pořadu Hovory Lenky Buriánkové, poslechněte si víc.