Strasti prezidenta České akademie Josefa Šusty

23. září 2010

Je s podivem, že životní cesty Josefa Šusty a Emila Háchy, nadaných spolužáků z českobudějovického gymnázia, se odchodem na pražskou universitu rozešly, aby se během Protektorátu opětovně prolnuly v prezidentských funkcích. Místa v popředí českého politického a kulturního života ovšem za okupace přinášela spíše temná úskalí nežli prestižní lesk.

Na životním příběhu právníka Emila Háchy zřejmě i přes pokusy historiků o alespoň částečnou rehabilitaci osoby protektorátního prezidenta a někdejšího předsedy nejvyššího správního soudu již zůstane břemeno okupačních kompromisů. Je pravděpodobné, že podobnému odsudku by se zřejmě nevyhnul ani Háchův někdejší spolužák Josef Šusta. Přední historik se skutečně evropským rozhledem a jeden z nejbližších přátel Pekařových se v době Protektorátu též ocitl v nezáviděníhodné pozici. Byl stejně jako Emil Hácha zvolen prezidentem - ovšem prezidentem České akademie věd a umění.

Byl to právě Šusta, kdo na svých bedrech nesl tíhu odpovědnosti za fungování této přední domácí kulturní instituce. I proto se krátce po skončení války ocitl v palbě denunciačních praktik některých samozvaných soudců z řad žurnalistů. Můžeme dnes již pouze spekulovat o tom, do jaké míry tyto okolnosti urychlily Šustovo déle zrající rozhodnutí předčasně ukončit svůj lidsky i vědecky plodný život.

Zatímco Emilu Háchovi nebylo dopřáno osobně obhájit svou roli v nejtemnějších dnech okupace, za Šustu i po smrti hovořila nejen jeho historická díla, ale i řada kolegů a žáků. Přesto se s tímto mužem republika rozloučila nepříliš důstojně: "Tělesné pozůstatky Šustovy byly dány do chudičké rakve. Jiných nebylo. (...) A ministerstvo vnitra nedovolilo zahalit tuto chudičkou rakev státní vlajkou, ačkoli Šusta byl kdysi ministrem republiky."

Přestože před únorem 1948 vyšly ještě poslední svazky jeho nedokončených dějin panování Karla IV. a první svazek vzpomínek, jež Šusta dokončoval v posledních letech války, druhý svazek pamětí - jinak díla nevšední atmosféry i stylistické brilance - směl vyjít až v roce 1963. Podobně jako jiní Pekařovi souputníci i Šusta se ocitl v řadách tzv. buržoazních historiků, vůči nimž marxistické dějepisectví zaujalo více než odmítavý postoj. Přesto máme dnes dostatek dokladů o tom, že Šusta jako prezident Akademie projevoval nevšední statečnost. Mnohé z těchto skutečností však zůstávaly známy pouze okruhu zasvěcených.

Svědectví o Šustovi

Šustův bývalý kolega z Akademie Blahoslav Šeplavý zaznamenal některé detaily již v červenci 1945, přesto mu následně nebylo umožněno je oficiálně zveřejnit. Právě z jeho zápisků můžeme částečně pochopit atmosféru protektorátních institucí i osobních dilemat Josefa Šusty coby prezidenta Akademie: "Byl povahy uzavřené, málo sdílné. Tíha doby na něho velmi působila. Pamatuji se, jak se rozplakal při zprávě o popravě studentů - Hrozné! Střílejí je jako vrabce! (...) On, vědecký pracovník, vysokoškolský učitel, se díval do hrobu svých docentů - Dr. Matouška a Dr. Mendla."

Šeplavý vyslovil domněnku, že Šusta se na sebevraždu připravoval již dlouho a dával toto rozhodnutí v souvislost s jeho horšícím se zdravotním stavem. Ale deprese Šustovi působila i prezidentská funkce a odpovědnost z ní vyplývající. "Trpěl děsivou nespavostí. Bylo mnoho nocí, které proseděl v lenošce. Ráno trpěl závratěmi. Jedinou úlevu nalézal ve své vědecké práci, kterou mu lékař dovolil vykonávat dvě hodiny denně. V noci byl trápen hroznými myšlenkami a nejvíce strachem, že ztratí rozum." Zdroj těchto obav připisoval Šeplavý Šustově údajné nervové chorobě, jejíž dlouhodobý vývoj Šusta sledoval u svého přítele Pekaře.

Přes tyto trýznivé obrazy se však Šusta jako prezident Akademie choval statečně. Šeplavý uvádí, jak "dostal příkaz od německého zmocněnce na Protektorátě, aby Akademie svolala valné shromáždění, v němž se ostře vysloví proti bombardování kostelů (známá kampaň nacistů při příležitosti bombardování kolínského dómu). Prof. Šusta měl dvouhodinový rozhovor, v němž Němec Šustu ostře napadl výtkou, že patrně s ničením kostelů a památek souhlasí. A prezident Šusta klidně odpověděl: Jste na omylu. Jako historik, který procestoval Porýní a těšil se z jeho krás a památek, lituji, že jsou takovým způsobem ničeny. Lituji jich jako Němci, ale stejně lituji památek anglických, ničených bombami německými! A výsledek hovoru? Nakonec se nacista spokojil s článkem, který prezident Šusta napsal do Politiky."

Šusta v Akademii

Atmosféra v Akademii byla na poměry v Protektorátu neobvyklá. Korespondence se vedla výhradně česky a zaměstnanci byli osvobozeni od povinných zkoušek z němčiny. "Akademie jako veřejný ústav neměla své místnosti "vyzdobené" portréty Háchy a Hitlera, jak bylo vládními činiteli nařízeno. V březnu 1944 byla ohlášena oficielní návštěva vedoucích Němců z ministerstva školství von Botha a Häckela. Den předtím přišli do Akademie přední čeští úředníci z ministerstva školství, aby shlédli eventuální nedostatky a učinili přípravy, aby ochránci byli spokojeni. S hrůzou zjistili, že scházejí nařízené obrazy. Důtklivě připomínali, že nutno zdraviti árijským pozdravem. Koupily se obrazy a poněvadž nebylo možno opatřiti rámy, byly dány na český a slovenský manifest z první světové války. A když jsem pravil prezidentu Šustovi, že bych nerad ruku zvedal, že se však zachovám podle jeho přání, odpověděl: Já ji také nezvednu."

S takovým přístupem ale nemohl Šusta očekávat vřelé reakce nadřízených orgánů. Když protektorátní ministr školství Emanuel Moravec radikálně snížil dotace pro Akademii na šestinu, Šusta se odhodlal k nenáviděnému ministrovi, jenž jeho jméno několikrát propagandisticky zneužil, jít se suplikou. Šeplavý vzpomínal Šustův výrok: "Mám-li užít slov Dykových, tak tu ropuchu /rozuměj Moravce/ sežeru a půjdu k němu." Asi po čtvrt hodině mne volá a táže se: "Vydržíme bez subvence ministerstva školství?" "Ano, tři roky a pak se položíme". "Tak já nikam nepůjdu!"

Ačkoli se Šusta vyhýbal oficiálním setkáním a angažmá, některým neunikl. Uhýbal však sveřepě. Oslavu svých sedmdesátin odmítl (jako tradičně) ze zdravotních důvodů a když ministr Moravec telefonicky nabídl, že přijde gratulovat sám osobně, Šusta prý odvětil: "Prosím, abyste tak nečinil. Při mé chorobě by mne mohla z radosti ranit mrtvice." I v tomto kontextu se Moravcův dar k jubileu - Pekařova busta - jeví více než škodolibým. I za dary přijaté od oficiálních představitelů Protektorátu se však Šustovi po skončení války dostalo nařčení z kolaborace. Dobrovolný odchod, kterým přetrhl své rozpracované dílo, však učinil tečku nejen za těmito útoky, ale i za plodným a naplněným životem.

Celý rozhovor s PhDr. Katřinou Bláhovou o Josefu Šustovi si můžete poslechnout v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 30. 3. 2007.

Spustit audio
autor: Milan Ducháček