Stránka z laoského deníku

24. září 2010

Je sobota večer, něco po dvacáté hodině laoského času. Tou dobou je doma můj tříletý syn už v postýlce a moje osamělá žena usedá před televizi, aby zapomněla na tíhu samoty. Dělí nás pětihodinový předstih a téměř 15.000 kilometrů. Podstata oddělení ale není v kilometrech, jsme každý v jiném světě. Ona mezi svými se synkem po boku, já ztracený v širé Asii, v cizím světě, mezi cizími lidmi, o jejichž existenci jsem před pár dny nic nevěděl. Já přivandrovalec odněkud z Evropy, oni jsou zde doma. Podivují se a nechápou, proč jsem sem přišel a proč jim chci pomáhat s jejich problémy.

Brzy zjišťuji, že jejich bída a strádání mě začínají pohlcovat a zatěžovat svou naléhavostí. A protože jsem "odjinud", nezasažen jejich životní filozofií, neotupenými smysly a nízkým prahem řádu, to vše na mne doléhá daleko intenzivněji. Do běla mě rozpaluje jejich liknavost, nezájem a necitlivost k bídě druhých. Vlastně, proč by se tím zatěžovali? Pomoc mají vždy po ruce, pomoc se nabízí, řekl bych až podbízí. Můžou si vybrat, komu dovolí utrácet vlastní peníze pro jejich dobro. Byl zde Němec ze Světové banky a přinesl šek na pět milionů dolarů! Muži i ženy opouštějí rodiny, pohodlí domova, své přátele, přetrhnou chronometr vlastní geneze a vydají se do nepohody, spalujícího horka, vystavují se tu nebezpečí, hazardují s vlastním zdravím (souhlasíte již nežijící Karle V., "hombre", Pepo chiraňáku a další?), hnáni snahou a přesvědčením, že pomáhat je třeba, že se to dokonce musí. Pro jejich dobro. Díků se nedočkáte, ani na ně nečekejte. Ještě tak od lidu prostého. Jste jejich zrcátkem, ve kterém vidí své nectnosti, chyby, o nichž vědí, jenže všude kolem je to stejné, tak jaképak výčitky či zahanbující pocit viny.

Tak nějak to vysvětlil i haitský novinář Ernest Chauver svému americkému kolegovi Williamovi Seabrookovi, autorovi knihy Ostrov černých kouzel - Vúdú na Haiti: "Když Američané přistáli na Haiti, byla v našich městech svobodná, pyšná aristokracie. Pokládali jsme se za lidské bytosti jako ostatní. Byli jsme pány země..." Kritiku proto odměřovat na lékárnických vážkách. Změnu chtějí v osobním životě; postavení, úřad, funkci, křeslo. I já jsem schůdkem na jejich cestě vzhůru. A špína před prahem? Na tu jsou zvyklí, byla tu odjakživa. Neodhalujte citlivá místa na těle, jež se doposud těšilo úctě a obdivu. Vyhýbejte se jejich ponížení, aby se nezačali stydět sami před sebou. Asiat vám to nikdy nepromine.
A v ten okamžik jsem zapochyboval. Je vskutku všechno tak, jak to tu píši? Vždyť i já ocením radu a pomoc v řešení svých problémů, jenomže v jiném kulturním pásmu. Zde do hry vstupuje jiná dimenze, element rasový. Jím se vše komplikuje a alergická reakce se těžko hojí. Nevíte, co cítí, všechno je ukryto za věčný úsměv mnoha významů.

Podívejme se na věc prizmatem každodennosti. Není zvláštností, že několik měsíců nedostanou plat a doma čekají dvě, tři i více dětí. Chovají slepice, pěstují ryži, manželka prodává na trhu (na tržnici ve Vientianu jsem potkal absolventa chemické fakulty ČVUT, prodávajícího hodinky, země prakticky nemá chemický průmysl). Výše platu často nekryje ani náklady na denní docházení do práce. Jak se to řeší? O těch věcech se nemluví, znám jen příběhy mých kolegů z Ústavu malárie a parazitologie. Sestra jednoho kolegy pravidelně posílá peníze z USA, další dostal dolarovou injekci a přistavěl patro domu. V džungli jsem viděl nádherně vyšívané národní kroje horského kmene, které se prodávají kalifornským Laosanům až za 2.000 dolarů.
Chápu je, ale tudy cesta nevede. Výmluvami a lítostí se z toho marasmu nevymaní. K činům se musí přihlásit sami, kontakty s vnějším světem je k tomu pobídnou. Návštěvou renomovaných pracovišť v zahraničí se zdokonalí v technologiích, metodikách, ne v organizaci práce. Svět musí přijet do Laosu a na místě modelovat pracoviště s přihlédnutím k lidskému potenciálu a prostorovým podmínkám.
"Každý den o krok vpřed" představuje do roka slušnou vzdálenost!

autor: Michal Giboda
Spustit audio